Sobota 22.2.2003 „I pochod na tisíc mil začíná prvním krokem.“ Měl to být takový obyčejný minivýlet. Jenštejn cca 15 km JV od Prahy moc dobrodružství nenabízí. Ani okolí příliš nezve k procházkám. Tak to alespoň prozrazoval letmý pohled do mapy z roku 1978. Vše však bylo trochu, jak jinak, jiné. Nejprve Vašek nabídl odpolední hraní, když už budeme v okolí. Všichni ochotně souhlasili, a tak nás zase měla Hanka na krku. Kupodivu jsme se na sraz dostavili všichni včas. Kromě omluveného Mirka. Prý dětské problémy. Ale pravda je taková, že Mirek nemá rád hrady, zámky a podobné objekty, kde průvodce zaujatě vypráví historii objektu. Máme však jeho příslib - cestou si nás někde najde. Tak jsme si dali kávu a k ní něco z Hančiny kuchyně. Co to bylo si nepamatuji, ale chutnalo to náramně. Na všech dostupných mapách jsme prozkoumali možné přístupy k hradu a vyrazili do Vinoře, výchozího bodu k dobytí hradu. Nebo alespoň toho, co z něho zbylo. Ve Vinoři jsme odstavili naše ocelové oře a vytyčili trasu pochodu. Jenštejn navštívíme až odpoledne, až si nás Mirek najde! Dámy nás přemlouvaly, ať to s tím procházením moc nepřeháníme. Takové 3 km, nanejvýš 4 km, je na začátek výletní sezóny až až. Souhlasně jsme pokývali hlavou, ale podle mapy nás čekalo těch kilometrů asi třináct.
Jaké bylo naše překvapení, když se nám na horizontu objevilo větší město. Chvíli jsme se dohadovali, na co se to vlastně díváme, až se ukázalo, že pravdu měla Hanka, když tvrdila, že je to Brandýs nad Labem. Místo ve Cvrčovicích jsme se ocitli v Popovicích. To, o co jsme si cestu zkrátili, jsme si bohatě nadešli. Marně jsme si lámali hlavu, kdy se stala chyba. Pravda, na skládce byla značka. Na dřevěném kříži. Ale ukazovala do středu Země. Tak jsme zcela logicky usoudili, že, že tudy cesta nevede. Asi vedla. Marné hledání značky, tak si alespoň očistíme obuv Teď to chtělo nějakou útulnou venkovskou hospůdku. V Popovicích nebyla. Zachránili nás Dřevčice. To už Vašek posílal signály Mirkovi, aby přijel. V místním lokálu jsme prověřili zdejší speciality. Franfurskou, hovězí (to jsou polévky), drůběží kung pao, tláču, jakýsi kotlík (Natálka) a samozřejmě pivko. Konečně dorazil Mirek zaplatili jsme a vydali se dobýt Jenštejn. Samozřejmě zkratkou - po poli. Když však naši průzkumníci, Natálka a Mirek, začali nebezpečně zapadat do bláta, usoudili jsme, že bychom mohli mít větší ztráty než povolených 5%. Nebo že by to bylo na vojně? Zkrátka, potupně jsme se vrátili na pevnou zem. Pak že na Čtveráky bláto neplatí. Mirka jsme vozmo s dětmi vyslali do Vinoře s cílem: „sejdeme se na Jenštejnu“. Taky je tam vidíte ? Kolem šesté (večer) jsme se vynořili z uliček u našich aut. Děti byly zalezlé v autech, Mirek rázoval okolo jak lev v kleci a vyhlížel nás. Nasedli jsme a vydali se do Bořanovic. To se nám ten výlet poněkud protáhl.
Pokračování v Bořanovicích: Jedlo se, pilo se, hrálo se (basista se přitom ležérně opíral o ledničku), zpívalo se a bavilo se. Ukázalo se, že se bez zpěvníku naše paměť neobejde.
Petr |