10.8. – 11.8.2004

Žádná holka z Polabí z Polabíčka,
bez jízdního kola by bez bicyklu
ani chvíli nebyla,
ani chvíli nebyla.

Polabí


Prolog:

     Po náročném tréninku v rovinách Třeboňska jsme po týdenním odpočinku chtěli prodat svoji formu v rovinách Polabí. Z našeho cyklistického pelotonu zbylo sice torzo, ale po doplnění Vlčákama (Mira a Jindra) jsme opět byli početnou skupinkou.


Pondělí:

        Naše putování po značených i neznačených cyklostezkách začalo v Bořanovicích. To se Vašek s dětmi přesouval do kempu v Ostré, kde přenocovali a čekali do druhého dne na nás, až si vyzvedneme. Druhým výchozím místem se stala Boleslav, odkud jsme se my (NaR, PeR, Jindra a Míra) přesunuli do kempu v Poděbradech a po ubytování na výlet směrem na Lipany.

       První část cesty přes Nymburk – Zvěřínek a Písty byla příjemná. Trochu mě zklamal jen zdejší písečný přesyp. Asi jsem čekal něco víc než jen písek a písek. Další zastávkou byla pískovna u Sadské. To bylo koupáníčko. Jedna báseň (i já to ocenil). Ale to už jsme opět na cestě a za Třebestovicemi dochází k první a naštěstí jediné nehodě. To když se nám ztratila cesta, jako obvykle, a Natálka nečekaně zastavila. Jindra , která jela za ní a kochala se okolním, to zpozorovala, až když najednou stála a padala z kola. Naštěstí se to obešlo bez újmy na zdraví i na kolech.

S blížícím se polednem jsme cestou k Lipanům začali pátrat po nějaké hospodě. Ale kde nic, tu nic. Konečně Lipany. Fotíme se u mohyly a kocháme se ničím nerušeným rozhledem na Polabí. Hlad je ale silnější než zážitek z výhledu a opět se vydáváme na cestu. Usoudili jsme, že v Plaňanech určitě bude hospoda, a tak vyrážíme tímto směrem. Projíždíme řadou vesnic a pomalu v nás začíná klíčit podezření, že v tomto kraji hospody nevedou. V Plaňanech jsme nabyli jistoty. Když hospoda, tak s naprosto nesmyslnou otevírací dobou. Proto zastavujeme u konzumu, kupujeme Staropramen v plastových lahvích a k tomu týdenní rohlíky a salám, který snad pamatoval ještě husity. Teď už tušíme, že spása nás čeká až v Poděbradech.

Poděbrady a hotel Bílá růže toť pravá oáza pro znavené poutníky.  Zaparkováváme kola a zabíráme jediný volný stůl. Dáváme si pivo a objednáváme uzené koleno. Na to jsem se těšil už od doby, co jsem v Poděbradech prodělal nucené léčení. Nezklamalo. I ostatní vypadali spokojeně. Jedinou nepříjemností byl ten všudypřítomný žlutě pruhovaný hmyz. Asi z nadšením nad novými hosty se kolem nás neustále motal, podnikal na nás nálety a skákal nám šipky do piva. Když se nám ho podařilo osvobodit, tak se chvíli motal a nekoordinovaně odlétal Asi mu to pivo vlezlo do těch mrňavejch hlaviček. Inu dvanáctka je dvanáctka.

        Našim vodomilkám (Natálka a Jindra) nestačilo cachtání v pískovně a že musíme vyzkoušet i koupaliště v Poděbradech. Díky pokročilejší hodině, určitě bylo po čtvrté, už po nás nikdo nechtěl poplatek za pošlapání trávníku. S Mirkem jsme zabrali strategické místo u bufetu, kdy byl krásný výhled …“po ponorkách“ (zasvěcení vědí své). Asi jsme se příliš blaženě usmívali, a tak jsme byli odvedeni zpět do kempu.


Úterý:

        Úterý bylo dnem zmatených přesunů. My jsme se z Poděbrad přesouvali do Ostré, kde nás netrpělivě vyhlížel Vašek. Po kávě a vyslechnutí stížností na zhoršenou kvalitu zdejšího kempu a zjištění, že se ve zdejších koupalištích nedá koupat pro zelený povlak na hladině, se naše cesty opět rozdělily. Vašek s dětmi jel do Poděbrad, kam měla dorazit vlakem Hanka s Bendym a my se jeli zase koupat do pískovny u Sadské. Natálka s Jindrou se ukázaly jako neskutečné kachny. Jakmile někde narazily na vodu, už se v ní chtěly rochnit. Naštěstí byl u toho vždy nějaký stánek.

      V odpoledních hodinách se naše cesty opět sešly v kempu. Kemp Golf, to je kapitola sama pro sebe. Vynikající restaurace se zahrádkou, výborně vařili a pivo mělo říz. Chatičky, ty už měly něco za sebou, ale na přespání to stačilo. Za co však chtěli příplatek na ledničku jsem nepochopil. Pro všudypřítomnou plíseň se dala použít tak na chlazení nápojů. Noční můru nahánělo sociální zázemí. Na WC občas netekla voda, a když tekla, tak to vypadalo, že nám poteče naproti. Bylo to na úprk. To v umývárně, tam to bylo jiné. Tři sprchy, řada umyvadel s pákovými bateriemi. Pohoda trvala do chvíle, kdy člověk potřeboval teplou vodu. Přes den se jí nedočkal a v noci spal. Ale běda, když nějaký otužilec pustil sprchu. V tu chvíli se umývárna díky nepochopitelnému sklonu podlahy proměnila v jezero, které suchou nohou nešlo přejít. Ale když se člověk posilnil pěnivým mokem, tak všechny nedostatky hodil za hlavu a docela to tady šlo. Korunu tomu nasazoval vláček, který dvakrát denně tudy projel a návštěvníky kempu ukazoval lázeňským hostům.

       To jsem poněkud odbočil. Tak po setkání v kempu, jsme se odebrali na prohlídku Poděbrad a na nějaké ty drobné nákupy. Při návratu zpět začala Jindra zpracovávat ostatní, že je na koupališti výborné koupání. Tak jsme tam skončili. Tedy trochu vedle. Za plotem. To kvůli Bendymu. On už chudák nemohl na pěší zónu a ani na koupaliště ho nechtěli vzít. Za odměnu jsme ho vzali k Bílé růži, kde se mu dostalo bohaté odměny v podobě kolena. Kdo by taky odolal těm jeho smutným očím a nekonečnému apetitu. 


Středa:

        Naplánoval jsem výlet podle Labe až do Kolína, pak k Cidlině a pro zájemce ještě k Žehuňskému rybníku. Vašek hlídal Bendyho, a tak jela Hanka s dětmi. Zpočátku to šlo. Cesta po asfaltovém chodníčku pěkně ubíhala, ale pak nastaly problémy. Asfalt skončil, přibylo kořenů, výmolů a cyklokrosových vložek. Až do Pňov-Předhradí jsme se s tím statečně vyrovnávali. Pak se objevila opět silnice, ale naopak se kamsi poděla značka. Chvíli jsme se motali okolo místního rybníka, až díky ochotě jednoho rybáře jsme opět našli ten správný směr na Bedřichov k památníku bitvy u Kolína.

  Když jsme se drápali na vrchol Bedřichova, poněkud mě znervóznila mohyla s orlicí na protějším kopci. Jedeme po žluté a památník je úplně jinde. Záhy se však na vrcholu kopce přesvědčuji o svém dvojnásobném omylu Památník bitvy u Kolína z jehož špice hledí do kraje dvouhlavý c. a k. orel s široce rozevřenými křídly a obhlíží bývalé bojiště je skutečně nedaleko obce Křečhoř  My se však šplháme na místo, kde měl pruský císař Bedřich II. svoji pozorovatelnu. Co z ní mohl vidět netuším, my neviděli nic. Asi to bylo těmi stromy. Pak už následuje prudký sjezd do Nové Vsi při kterém překonáváme náš polabský rychlostní rekord (cca v rozmezí 49 – 52 km/hod.).

        Konečně vjíždíme do Kolína. A jako už mnohokrát na této straně Labe máme problémy najít hospodu. Azyl nacházíme na druhém břehu u zimního stadionu, kde konečně můžeme dát průchod našim chutím a objednáváme tlačenku s octem a cibulí, guláš, polévku, smažák a další pochutiny. K tomu pivo a limo. Konečně jsme spokojeni. A vypadá to, že budeme spokojeni ještě více. Obsluha se nemá ke kasírování. Když nabýváme přesvědčení, že na nás zapomněli, vybíhá s omluvami servírka a my, bohužel, platíme.

            Zpáteční cesta podél Labe byla sice turisticky hezká, ale cyklisticky nic moc. Obdobný povrch už jsme dnes zažili. Naštěstí v Libickému luhu se to zlepšilo. Po překonání Cidliny jsme zavolali Vaškovi, jestli by nám nepřišel naproti k soutoku. Je tam taková příjemná hospůdka, kam chodějí na povinné procházky srdcaři z lázní v rámci rekonvalescence. Moc se mu nechtělo. Už tam prý byl s Bendym dvakrát. Když už jsme byli tak blízko bývalého hradiště Slavníkovců, zajeli jsme se na ně podívat.

       Vašek neodolal a u soutoku už nás netrpělivě vyhlížel. Netušili jsme, že ty necelé 3 kilometry od kempu zdolá indiánským během, tak jsme moc nepospíchali. Trochu jsme si odfrkli a vrátili se zpět do kempu. Bohužel naše účast, tedy Boleslavské části, na Polabském putování dnes končila. Tak jsme všechno zabalili, naházeli do auta, naložili kola, rozloučili se s Vaškovými, kteří zůstali ještě jeden den a vrátili se do výchozího místa – Boleslavi.

        Stačí tři dny na kolech v Polabí a člověk pozná, co vedlo Svěráka s Uhlířem k tomuto textu:


Na kole

„Žádná holka z Polabí z Polabíčka,
bez jízdního kola by bez bicyklu, ani chvíli nebyla, ani chvíli nebyla.
Zkuste holce z Poděbrad Poděbradská brána,
jízdní kolo odebrat jen to zkuste, každýho by zabila
no jó, ty se s tím nemazlej,
každýho by zabila ….“


PeR
V Polabí se trápili:
HaM, NaR, Jindra,
VaM, PeR, Míra
AjMj, ViMj
Bendy