Loni, když jsem připravoval dětský tábor, jsem absolutně netušil, co mě čeká. Je to zvláštní pocit, postavit se před řadu dětí a splnit jejich očekávání. A čím jsou starší, tím je to obtížnější. Přibývajícími roky úměrně narůstá i jejich náročnost na zábavu. Letošní příprava se moc nelišila od té loňské. Opět jsem absolvoval návštěvu knihoven, internetové stránky a vyzvídal u zkušenějších organizátorů táborů.
    Oproti loňskému táboru jsem však získal velkou pomoc v osobě Martina, kamaráda Péti, který se stal mojí pravou rukou. Levačka zůstala na Pétě. Terezka s Káťou se staly členy soutěžících družstev. Moc se jim to nelíbilo, ale jejich soutěživost a hravost vyburcovala ostatní k mimořádným výkonům. Natálka ještě nalezla a přežehlila vlajku, vyzkoušeli jsme si její připevnění na stožár a tábor mohl začít.

    První večer měl tradiční průběh. Stavění stanů, seznámení s tématem celotáborové hry "Legenda o Landoveru" a jejími pravidly. Byla poněkud komplikovanější. Bojovalo se o čas k odnášení pokladu, o indicie k určení závěrečného heslu, o klíče kterými se na Šachovnici vyznačilo heslo a určil se směr k pokladu a ještě o zajatce (neúspěšní soutěžící v boji se Strážci klíčů).
    Děti byly zpočátku trochu zmatené, koho to vlastně mají poslouchat. Mě, mé pomocníky nebo rodiče. Rychle se však přeorientovaly a tábor mohl začít.

    První klíč získala Terezka u Strážce klíče "Důvtipu". Vyluštit hlavolam nebyl problém. I první indicii ("úklona") získala u Víly bez větších problémů Kristýnka. V loterii si vybrala tu správnou kartičku. Odpoledne však soutěžící ztratili svého kapitána - Andy. V boji o druhý klíč neuspěla se Strážcem klíče "Pracovitostí". I když k přebobrování (přeříznutí) polena s klíčem chybělo málo. Zato však soutěžící uspěli ve zpěvu a spokojená Víla jim předala druhou indicii ("televize"). Pak se soutěžilo v odhadu vzdálenosti: určování středu mezi dvěma kolíky a poslepu dojít co nejblíže k na zemi vyznačené značce.

    Večer se bojovalo o zajatce (soutěžící kreslili mapu dopoledního putování - úspěšně) a Káťa porazila Čas (udržela déle hořící papír) a získala prvních 60 vteřin.

    Kromě soutěží družstev se bojovalo o další klíč. Tentokrát u Strážce "Paměti". Ája se musela naučit a zapamatovat přísloví: "Ze všech tvorů jen člověk pije, ač nemá žízeň, jí, ač nemá hlad, a mluví, ač nemá co říct." J. Steinbeck. Pak ostatním přečetla básničku a Strážci zopakovala přísloví. Úspěšně.
    Pro získání třetí indicie ("krtek") se Terka pěkně zapotila. Dostala do paciček 30 víček od PET lahví a já ji protáhl přes hory a doly, pařezy a kameny, cestou necestou. V cíli měla za každá tři víčka jeden pokus najít kartičku s indicií (s osmi pokusy z deseti se to hledá). Pak se nám všichni změnili na správce rezervace a hledali muflony a vlky. Zde získala první šrámy a modřiny Kristýnka. Ale jinak jsme nestačili zírat, co se v polesí dělo. Soutěžící se rozprchli po lese a kmitali z místa na místo. Ani jsme si nestačili odpočinout a připravit další program.
    Večer Péťa s Janičkou vybojovaly další potřebný čas. Péťa sluchem určovala dopadající předměty a Janička je naopak hádala hmatem. Káťa noční cestou za potok získala 4. klíč od Strážce "Odvahy".

    Na pořadu byla "Tábornická stezka", soutěž družstev, při které se na vytyčené trase plnily různé úkoly (uzlování, topografie, morseovka apod.). Pikantností bylo, že se nám i s jedním soutěžícím družstvem ztratil Martin. Zabloudil nám v lese. Trasu závodu si soutěžící museli projít ještě jednou. Rozmar Víly, která na trase někam ukryla další indicii ("hvězdy"). Na soutěžící si však nepřišla. Ti ji dokázali v časovém limitu najít a přinést Víle.
    Na večer jsme si připravili další boj o čas - budík. Do půlnoci začne na zahradě zvonit mobil. Soutěžící ho museli najít a přinést u něho schované barevné kuličky. Každý mohl vzít pouze jednu kuličku. Brzy bylo zřejmé, že loňské "Čarodějnice" se budou udržovat v bdělém stavu třeba celou noc. Na první zazvonění vyletěly ze stanu. "Kde je ten pitomej mobil". "To nemůže zvonit chvilku dýl". Tyto a podobné výkřiky doprovázely jejich hledání. Nakonec byly úspěšné a získaly další čas. A "Šneci". Ti spinkali.

    Péťa se se soutěžícími nemazlila a připravila jim opravdovou zkoušku pro stopaře. Plátky jablek a bílé fazole byly mnohdy nad síly stopařů. Nicméně se zarputile drželi značené stopy, šrámy a modřiny na nohou vesele přibývaly a pronásledovaný jelen - Petra neměl šanci.
    Při snaze získat další indicii, Víla vyzkoušela pozornost soutěžících. Přečetla jim krátký příběh, ve kterém bylo několik logických chyb. Ty měli soutěžící objevit. Víla opět neuspěla a další indicie ("postava") byla na světě.

    O šestou indicii ("kolo") bojoval Víťa. V časovém limitu dokázal pozpátku podle zrcátka projít bludiště, aniž by se dotkl jeho stěn. Je to docela obtížné. Kupodivu i pro řidiče.
    V přímém souboji se Strážcem klíče "Postřehem" neuspěla Péťa (před ní na stole ležel klíč na šňůře; jejím úkolem bylo v časovém limitu chytit klíč dřív, než s ním Strážce ucukne). Konečně jsme měli zase zajatce.

    Kristýnka si při obíhačce, kdy se běhalo v družstvech mezi stromy a překonávaly se příkopy, doplnila modřiny a škrábance. Lesního prostředí jsme využili pro další boj o klíč. Tentokrát se soutěžícímu Víťovi postavil Strážce klíče "Orientace", který mu předal zprávu s uvedeným azimutem a vzdáleností k další zprávě. Víťa měl celkem 15 minut na objevení všech zpráv a ukrytého klíče. Nestihl to. Protože však chtěl být zajatcem, asi se moc nesnažil.
    Večer ještě Kristýnka vybojovala dalších 60 vteřin. Porazila Čas v sbírání dřívek. Čas vzal poslední a prohrál.

    Den jsme zahájili budíčkem v půl páté. Nastal "Den trifidů". Na výslovné přání Terezky. To bylo překvapení, když vylézajícím ze stanu byly hned zavázány šátkem oči. Nejprve se o nevidomé starala jediná vidoucí Péťa, ale když hrozilo, že se nám nevidoucí utlučou o překážky, převzala její roli Ája. Byla skvělá. Skupinku nevidoucích jsme protáhli houštinami, překonávali padlé stromy, bažiny, podlézali krmelec a závory. Cestou nás stále napadali trifidi. Kdo dosud nezískal nějakou bouli nebo škrábanec, tak zde tomu neunikl. Boulolapkou se stal Víťa. Na závěr jsme se ještě prošli potokem. Kouzelný byl udivený výraz Áji, když viděla,kam že ji to vedeme. Ostatní se také snažili uniknout, ale neměli šanci.
    Bylo to drsné, všichni toho měli plné zuby, moji pomocníci uvítali možnost odpočinku v horizontální poloze a spali a spali a…….. Celkem dobrá metoda, jak na chvíli unavit ty naše ratolesti.
    Po krátkém odpočinku se pokračovalo v získávání dalších indicií a klíčů. Nejprve se uspělo u Víly, která ocenila snahu soutěžících při zdobení Janičky přírodními materiály. Vzniklá divoženka se jí líbila a předala soutěžícím další indicii ("Pučmeloun").

    Kristýnka splnila za vydatné pomoci ostatních úkol u Strážce klíče "Spolupráce". Se zavázanýma očima přešla hřiště, našla fotbalovou branku, shodila klíč na zem a našla ho a ještě se stačila včas vrátit ke Strážci.
    Pak už se až do večera bojovalo o čas. Ve hře byly poslední tři minuty. Nejprve uspěla Ája v Kimovce. Z dvaceti předmětů si jich zapamatovala patnáct. Pak se soutěžící vzájemně učili básničku o velrybě.

    Celotáborová hra se blíží k závěru. Ještě soutěžícím zbývá vybojovat dva klíče a dvě indicie. O první klíč bojovali na celodenním výletě. Janička měla za úkol postavit okolo Strážce klíče "Šikovnosti" libovolnou ohradu tak, aby se z ní bez cizí pomoci nedostal. Stavba (z borových kulatin) to byla velkolepá, ale Strážce nezadržela. Nicméně, protože se Strážce dopustil malého podvodu, Janička klíč získala.

    Po obědě v tábořišti "Otroků vzpomínek" se měly obě družstva bez mapy a jen pomocí buzoly přesunout na Skalku, cca 2,5 - 3 km vzdušnou čarou. Do cíle dorazila obě družstva v plném počtu a v rozmezí 5-ti minut. Neuvěřitelný výkon.
    U Červeného kříže se bojovalo o zajatce (Víťa a Péťa). Strážci opět trochu podváděli.Potřebovali získat jednoho zajatce na večer, proto oba zajaté k sobě přivázali a navíc je ještě přivázali ke kůlu. A jak se bojovalo? Zajatce hlídali tři pomocníci Strážců a úkolem osvoboditelů bylo dostat se bezpečně k zajatcům, osvobodit je a dopravit do bezpečí, tzn. na místo označené fáborkem. Osvoboditelé však měli na čele napsáno trojciferné číslo, které nesměli hlídači přečíst (tím byl hráč vyřazen). Fyzický kontakt byl zakázán.

    Bohužel se kapitánovi hráčů (Petra) zlomila tužka na obočí a druhý osvobozovací pokus se nekonal.

    Odpoledne se bojovalo o zbývající indicie. Nejprve se pokoušela Andy najít v bedně s pilinami ocelovou kuličku. Našla.pilník, část píšťaly, ocelovou trubičku, ale kuličku nenašla. V jednom ze třech pověšených balónků byla poslední indicie ("kapradí"). Ája měla k dispozici šipku a počet pokusů daný součtem bodů na dvou kostkách. Dokázala to.
    Pozdě večer měli soutěžící prokázat svoji odvahu cestou do svíčkami osvětleného lesa, a tak získat poslední klíč u Strážce klíče "Nebojácnosti". Je snad lepší zkoušky odvahy ani nedělat. Kromě Kristýnky a Janičky, se nikdo nebál, nikdo se nelekl. Prostě nuda, nuda, šeď šeď.

    Poslední den tábora. Dopoledne jsme zahájili poutí a pak jsme dokončili soutěže jednotlivců (branný závod - kviz) a družstev (štafetové sbírání čísel). Závod družstev byl napínavý až do samého závěru. Pak následovala příprava poslední hry. Cesta za pokladem. Příprava se nám nějak vymkla z rukou a trvala poněkud déle. Nicméně jsme to stihli ještě za denního světla. Soutěžící běhali po lese, plnili různé úkoly, snažili se najít nevybojované klíče a pomalu se blížili k poslednímu Strážci klíče. Po jeho nalezení na šachovnici z indicií sestavili heslo - "Večerníček"
    Strážce jim šachovnici natočil tak, že ukazovala směrem k pokladu. Vzdálenost určil počet písmen v heslu (10 m). Od této chvíle běžel soutěžícím na nalezení a odnošení pokladu jejich vybojovaný čas. Strážci se však opět dopustili menší záludnosti a poklad ukryli do potoka a zakryli kamenem. Soutěžící hledali a hledali, čas ubíhal a Strážci se bavili.
    Nakonec však museli napovědět. Janička se odhodlaně vrhla do potoka a začala zlaté mince vyhazovat na břeh, kde ostatní soutěžící mince odnášeli do bezpečí. Každý však mohl vzít a odnést pouze jednu minci. To byl fofr. Zvládli to, ale bylo to o fous. Udýchaní se vrátili do tábora, kde už čekali rodiče. To však ještě nebyl konec.

    Na závěrečný nástup přišly čarodějnice jako čarodějnice. Ani jsme je nemohli poznat. Pak jsme rodičům zavázali oči a oni se po hmatu poznávali své ratolesti. To bylo překvapení, koho si to odvedou domů. Pak se povídalo, klábosilo a ani moc nehrálo. A spalo a spalo a ...