24. dubna 2003

„... A ten byl naším objevem doslova ohromen.
Řekl dokonce, jistě s trochou nadsázky,
že jsme objevili nový světadíl.
Tuším, že to byla Amerika ...“

Ing. Penc ve hře J. Cimrmana – Němý Bobeš

Cíl:

Znovuobjevení Ameriky. Té naší, „velké“ (ale i „malé“), krásné, hojně navštěvované, impozantním vápencovým lomem tvořené lokality kousek od obce Mořina na karlštejnsku.
S jejími kolmými bílými stěnami protkanými červeným jílem, ve kterých se černají otvory oken a přírodních jeskyní a dole se třpytí blankytně modrá hladina jezírka. Je pravda, že noha Čtveráků zde již šlapala trávu, ale to bylo v šeru dávných clubovních věků.

V současnosti je odpovědnost za tento unikát svěřena dvěma institucím: RD Mořina a správě CHKO Český kras. Bohužel. Tyto instituce argumentují proti vstupu turistů do lomu nebezpečím zasažení bleskem v okně štoly a rostoucím nepořádkem, který po sobě zanechávají neukáznění návštěvníci. RD Mořina tvrdí, že se s další těžbou nepočítá a vyhrožuje odřezáváním soukromých lan přistižených horolezců. Navíc přístup k lomu uzavřela zátarasy a odstřelila přístupové cesty. V případě, že tato opatření budou neúčinná hodlají nasadit do lomu medvědy. Možná by stylovější byli krokodýli.

A tak jediným přínosem jejich dozoru je dnes kolem lomu budována turistická trasa s vyhlídkovými terasami. I když pro ty, kteří hledají romantiku a klid daleko od lidí, to až takový přínos není.

Nádraží:

Sraz jsme měli v 9.00 hod. na Smíchovském nádraží. Vlak měl jet zhruba za 20 minut. Tedy dost času na zakoupení lístků a najití správného nástupiště. Jenže, kdo mohl tušit, že na stejný termín si nějaký dobroděj vymyslel pochodové cvičení s názvem „Po stopách Karla IV“ a samozřejmě v okolí hradu Karlštejn. Když jsme dorazili na nádraží, vypadalo to zde jako v metru při dopravní špičce. Hlava na hlavě. A k tomu jen necelá polovina otevřených pokladen.

Kupování lístků:

Už několikrát jsem říkal, že kupování lístků se stává nejdramatičtějším okamžikem našich výletů. Časem možná budeme chodit jen kupovat lístky. I tentokrát to nebylo jednoduché, ač mělo být. Vždyť informaci o počtu cestujících (6 - 4 – 2; dospělí, děti, psi), kteří chtějí jet do Karlštejna, na skupinovou jízdenku, zpáteční a všichni mají tramvajenky, si musí pamatovat každý blbec. Ne tak paní v pokladně. Naše zakázka vysoce překročila její paměťový kvocient, takže si to musela pečlivě napsat. Pak už jsme se nestačili divit. Paní něco zapsala do počítače, vytiskla jízdenku, podala ji Vaškovi, zapsala něco do počítače, vytiskla jízdenku, prohlédla si ji a odložila stranou, zapsala něco do počítače, vytiskla jízdenku, podala ji Vaškovi, zapsala něco do počítače, vytiskla jízdenku, prohlédla si ji a odložila stranou, zapsala něco …, a tak to pokračovalo, dokud Vašek neměl v ruce 2 x 2 jízdenky pro tři osoby (dospělí), 2 x 2 jízdenky pro dvě osoby (děti) a 2 x 2 jízdenky pro jednu osobu (psy). Mezitím se za námi prodlužovala reptající fronta, které se Vašek omlouval krčením ramen a výmluvným pohledem směrem k pokladně. „To by mělo zajímalo, jak by to dopadlo, kdybychom kupovali jízdenky u každé pokladny zvlášť. Možná bychom se nestačili divit, co dokáží dráhy se slevami za kouzla“. Zlatá slova, Vašku.

Nástupiště:

Nakupování lístků trvalo přes dvacet minut a vlak měl jet za dvě minuty. To bychom mohli stihnout. Jenže už dávno nejsme těmi Čtveráky, kteří dobíhali i nedoběhnutelné. Zmoudřeli jsme. Přece bychom ty naše nebohé psy nemohli takhle hnát. Počkáme na další vlak (jede za 20 minut). Pak si ale někdo všiml, že vlak má zpoždění 5 minut a už jsme se hnali na nástupiště Ia. První vagón – obsazen, druhý – obsazen, třetí – obsazen, ale i čtvrtý, pátý a k šestému jsme ani nešli. Pravda uprostřed vagónu by se dalo stát na jedné noze, možná i vlastní, ale v chodbičkách u dveří byli cestující namačkáni jako sardinky. A během cesty určitě byli i ve vlastní šťávě. Vašek s Martinem, aby cestujícím „zpříjemnili“ cestu, začali se při rozjezdu vlaku zděšeně dívat na nápravy, ukazovali si na ně a nevěřícně kroutili hlavou. Cestující se na oplátku nevěřícně dívali na ně. Při vystupování si určitě oddechli, že přežili.

Ve vlaku:

Žádné drama se nekonalo. Jen Vašek neustále zkoumal lístky a nešlo mu do hlavy, co znamená ten fakt, že tři cestující jedou zpět, další tři cestující taky, ale i dva cestující jedou zpět. A hned dvakrát. Jen ti samojediní cestující zpět nejedou. Když přišel průvodčí, tak se ho na to zeptal. „No jo, pro psy nemáte zpáteční jízdenku“ děl ten moudrý muž a hned dodal: „Asi si mysleli, že zpátky pojedete bez psů“. A pak si někde dejte guláš. To bychom mohli parafrázovat Tři mušketýry: „Pánové, víte co jíme“? Kůň by to určitě nebyl.

Hospoda:

Pokud jsme chtěli k Dubu sedmi bratří, museli jsme vystoupat až k hradu. Ten výstup nás tak vyčerpal, že jsme zakotvili v prvním nadějně vypadajícím penzionu U Adama. Ája to znechuceně okomentovala: „Už zase!!!“ Jakoby nás neznala. Ale cucem na špejli nepohrdla. My jsme také nepohrdli menším občerstvením. Selská polévka, pivo, limo. Všeho ale s mírou (i když ten hrál v Radotíně). Posezení bylo příjemné. Okolo stoupali funící turisté. Namakaní cyklisté kopec zdolávali v sedle a pohodlní rádoby turisté v povozech taženými koňmi. Leč i nám lenošení skončilo a museli jsme se poprat se zbytkem stoupání.

Zabloudění:

Tak to mám na svědomí já. Nevěřil jsem, že červená značka může vést i jinam než na hrad a svedl jsem ostatní z cesty. Ale pro clubovní výlety to není nic neobvyklého. K Americe bychom sice došli, bylo by to podstatně dál, ale hlavně po silnici. Ta ostuda. Tak jsme raději odbočili na první odbočce a stoupali vzhůru. Docela to byl krpál. Naštěstí krátký. Přešli jsme louku a vkročili do lesa. S Vaškem jsme se neustále ubezpečovali, že máme situaci pod kontrolou. Zasvěceně jsme čučeli do mapy a zkoumali, kde je sever (digitálky jsou k ničemu). Hanka s Natálkou nás znervózňovaly zbytečnými dotazy: „Pánové, jste si jistí, že víte, kde jsme“? Ale i ony nás pak slepě následovaly a kochaly se kvetoucími rostlinkami. Pohodlně jsme došli až k Dračí skále. Tady cesta mizela někdo hluboko pod námi. Sestupujeme, kloužeme, padáme a jinými způsoby zdoláváme tento turisticky náročný úsek. Při sestupu jsme netušili, že cesta vede do potoka. To se stalo osudným Mariánce, jejímu batohu a mojí levé noze. Jediným, zato doopravdy znechuceným členem výpravy byl Víťa, když zjistil, že místo do hospody, ke které jsme sestupovali, jsme zamířili k blízkým kládám a začali odstraňovat následku pádu do potoka. Trochu jsme se i občerstvili a pokračovali dál.

Malá Amerika:

U Dubu sedmi bratří jsme určili další azimut pochodu. Na prvním rozcestníku jsme to riskli po žluté značce, která nebyla vyznačena v mapě. Trochu nás překvapily odbočky. Přece jen žlutá ze žluté nebývá tak časté. Více nás překvapilo, že odbočky nikam nevedly (tedy vedly, například do opocené obory). Přesto jsme se po jedné z nich, dost nečekaně, objevili u Malé Ameriky. Její okolí bylo obloženo odpočívajícími turisty. Vašek, Natálka, Víťa, oba psi a já jsme sestoupili k jezírku. Modrozelená voda přímo vybízela k osvěžující koupeli. Trochu toho využili pejsci a chladili si pacičky a prolévali hrdlo chladnou vodou. Vyšplhali jsme zpět k ostatním, skromně pojedli z našich bohatých zásob, popili a vydali se objevovat Velkou Ameriku.

Velká Amerika:

Tu by snad neobjevil pouze slepej, pokud by do ní nespadl. Trochu nás sice zmátlo, že na okraji lesa nelogicky zmizela žlutá značka, aby se po pár kilometrech zase objevila. Prošli jsme kolem lomu Kanada, v těsné blízkosti minuli vápenku, obešli Mexiko (Trestanecký lom) a stanuli na západní straně Velké Ameriky. O tom, že je to turisty velmi vyhledávaná lokalita, svědčily davy ležících, posedávajících a procházejících se lidí. Pomalu jsme lom obcházeli, nahlíželi do hlubiny a litovali, že nemůžeme sejít dolu k jezírku. Našim dámám jsme připomněli, že tato akce má v podtextu název „Čarodějnice“ a lákali je k okraji. Se slovy: „Jaké čarodějnice, vždyť jsme se již dnes česaly“ naše pozvání odmítly Jejich chyba. Mohlo se o nich psát.

Hledání hospody:

Po obejití Ameriky a dopití posledních zásob vody a jiných tekutin jsme se odebrali hledat hospodu. Nejblíže byla Mořina. Šli jsme přes pole, přešli trať a narazili opět na žlutou značku. Kde se tady ta mrška vzala? Natálka u dvou důvěryhodně (alespoň z dálky) vypadajících domorodkyň, vyzvěděla, že hospoda je skoro za humny a že ji za chvíli uvidíme. Viděli jsme a po chvíli k ní i dorazili. Byla v ní svatba. Tak jsme šli zas dál. Zase se tu motala žlutá značka. My jsme však zvolili modrou, která nás opět dovedla pod Dračí skálu k již jednou opominuté hospodě. Měli dočasně zavřeno. Prý pro nadbytek hostů. Jdeme dál. Obešli jsme hrad a vstoupili do Karlštejna. Najít hospodu s přijatelnými cenami byl nadlidský úkol a také to podle toho dopadlo. Tak jsme to chtěli zkusit v restauraci U mlýna. Po povodních ji však ještě nezprovoznili. Dalším zastavením byl jakýsi penzion ve které byla inzerována restaurace. Byla však pouze pro ubytované. Znechuceně jsme se vlekli zpět na nádraží a doufali, že nám alespoň neujede čekající vlak.

Opět ve vlaku:

Naštvaní, unavení a žízniví. To byl dost nečekaný závěr jinak hezkého výletu. Někdo si v duchu představoval orosenou libertu, někdo pivo a někdo cokoliv, co se dalo pít. Nikdo však nezvolal: „Psa za pití“. Tak jsme alespoň chroupali mrkev. I průvodčí byl asi unavený. Nevšiml si, že vezeme psy zpátky. Naštěstí cesta na Smíchovské nádraží rychle uběhla a okamžik svlažení hrdel se přiblížil.

Poučení:

Ne z krizového vývoje, ale z cestování.

Poučení prvé:

Když už někam cestovat, přesvědčit se, zda se poblíž neorganizuje nějaká megalomanská akce. Ty davy na nádraží byly odstrašující.

Poučení druhé

Ne každá zkratka vede bezpečně k cíli. Některá může být i delší a některá i vysloveně nebezpečná.

Poučení třetí:

V horkém počasí se doporučuje pokrývka hlavy. Spálená pleš není nic příjemného. To mohu potvrdit.

Poučení čtvrté:

Když už se najde nějaká hospoda, je možná lepší ji ani neopouštět. Na další už nemusíte narazit. Když narazíte, může být zavřená. A je-li otevřená, nemusí být pro vás.

Poučení páté:

I důvěryhodně se tvářící mapa nemusí být důvěryhodná. V té naší chyběly žlutě značené trasy, kterými byla celá lokalita protkána křížem krážem, a které zdánlivě vedly od nikud nikam. Dost znervózňující byla i neexistence rozcestníků.

Poučení šesté:

Velká Amerika, lom ve kterém byla zastavena těžba v roce 1963 z důvodů sesuvu části těžební stěny, je asi 800 m dlouhá a 60 m hluboká. Dno je na úrovni 322 m n.m. (6. těžební patro) a po úroveň 5. těžebního patra tj. 335 m n.m. je zatopena a slouží jako rezervoár vody pro provoz RD Mořina. Okolní terén je na úrovni 400 m.n.m.

Poučení sedmé:

Jak je to s těmi medvědy? Cituji Naše noviny, nezávislý třebaňský občasník:

Mořina - Správce lomu Velká Amerika u Mořiny – společnost Lomy Mořina – nepočítá s tím, že by byl legendární lom s jezerem na dně v dohledné době zpřístupněn veřejnosti. Společnost se naopak rozhodla ještě více ztížit nerozvážným nadšencům přístup do lomu. „Opravili jsme vrata do lomu, které teď nikdo nerozbije ani náklaďákem a znemožnili jsme přístupy k jezeru,“ uvedl jednatel společnosti Zdeněk Trinkewitz. Pokud by nebyla opatření účinná, je podle Trinkewitze společnost připravena umístit do lomu medvědy. „Už se nám nabízela chomutovská zoologická zahrada,“ potvrdil Trinkewitz s tím, že nákup huňáčů je až krajním řešením. „Je to finančně nákladné,“ vysvětlil. Na jaře dokončily Lomy Mořina budování vyhlídkových plošin nad Velkou Amerikou, hotova je i turistická trasa okolo lomů. Začíná v obci Mořina, vede kolem židovského hřbitova k Velké i Malé Americe a končí u Karlštejna. Nyní by měly být na trase umístěny informační tabule. „Chceme, aby okolí vypadalo jako národní park a ne jako smetiště“, řekl Trinkewitz.
(pš 17.07.2001, )

(pro kroniku PeR)

Ameriku objevovali, žízní málem pošli, ale psy zachránili:
HaM, MiP, NaR, AjM, MaPj, KrP, MaP, VaM, PeR, ViMj + Bendy + Jessa