31.prosince 2004

Neplánované akce bývají většinou povedené.
Společný Silvestr jsme původně neplánovali
.... a povedl se.

Místo:

U Vašků a Hanků v Bořanovicích.

Účastníci:

Tak samozřejmě domácí (VaM, HaM, AjMj, ViMj a Bendy). Nemohla chybět první dáma clubu, která přijela i s doprovodem – Jessou a svým řidičem (to jsem já). Pak různí hosté, kteří přijížděli a odjížděli v průběhu odpoledne a večera, např.: MiM (s rodinkou po návratu z hor) a nečekaně i MaP (bez rodinky).

Průběh:

Čas byl zvolen podle možností jednotlivých účastníků. To znamená, až poté, co je jejich zaměstnavatelé pustili z pracovního procesu. Když jsme přijeli k Vaškovi už tam seděl a kávu pil strýček Mirek. Pro ty, co ho dlouho neviděli – tak vypadá pořád stejně. A stejně to vypadá i s našimi dresy. Prý budou. Ale kdy?

Asi po hodince klábosení, pití kávy (i něčeho ostřejšího) a pojídání chlebíčků nás strýček opustil. Odjeli si, po návratu z hor, vypakovat lyžařské náčiní. My se zatím přesunuli k Hančinu vánočnímu dárku - k šipkám. A házeli a házeli, až nám hrozil šipkařsko-tenisový loket. Naštěstí nás zachránil poněkud nečekaný příjezd Martina. To bylo příjemné vyrušení. A přestávky v házení jsme využili k návštěvě nově otevřené Bořanovické restaurace Pod smrky (viz hodnocení). Moc silvestrovsky to tady nevypadalo, ale bylo tu příjemně.

Po návratu jsme opět šipkovali, až do Martinova odjezdu. Pak došlo i na jiné hry. K mé velké lítosti jsme však nehráli Fantoma. Hráli jsme jinou, za to velmi „žertovnou“ hru, „Jak oškubat bližního svého“. V některých kruzích této hře říkají „Michigan“. Na konci zápolení jsme zjistili, že Natálka s Vaškem jsou na svých a já jsem s Ájou dotoval Hančin rozpočet. Opravdu žertovná hra. U té jsme vydrželi až do půlnoci. Pak následovalo otvírání šampaňského, přípitky, přání a ohňostroj. Ten se však nevydařil. Vašek pyrotechniku nesehnal a my na poslední chvíli nakoupili nějaké zbytky raket, svící a jiných pekelných zařízení, které měly jednu, ale podstatnou vadu. Nešly zapálit. Buď byly vadné zápalné šňůry či foukal vítr. Když se to konečně podařilo, tak zase moc nebouchaly a o nějakých zázračných světelných efektech už vůbec nemohla být řeč.

Po ohňometné vložce jsme se vrátili opět k hrám. K šipkám, u kterých jsme vydrželi už do dvou. Pak jsme chvíli klábosili a snažili se přesvědčit Natálku, že je nejvyšší čas jít spát, když musí ráno do práce. Samozřejmě, že Natálka to viděla jinak. Zde je její verze: „Pak jsme klábosili, ale jen chvíli. Ostatní začali různě posedávat, polehávat, mžourat a klimbat. Když jsem viděla, že s nimi už nic nebude, ani tanec (Petr tvrdil, že ho chci utancovat k smrti jako starého Máchala), ani jiná zábava, zahnala jsem všechny do postýlek.“ Kdo si myslíte, že má pravdu? I když bod číslo jedna (i bod číslo dva) stále platí!! Nicméně, spalo se poměrně dobře. Jen ty neobvyklé zvuky, které se ozývaly od okna mě dost rušily. Znělo to, jakoby se někdo snažil prohryzat zdí. Že by myši?

Ráno začala Natálka strašit, už v půl sedmé. Po chvíli se k ní přidala Hanka, která chystala Áju opět na hory. Já se povaloval na gauči a rozhodoval se, jestli se mám přidat. Rozhodla to náhoda. Přesněji řečeno trubička, která po nafouknutí balónku nezezelenala a rozhodla tak, že můžu řídit. Tak jsem vstal a taky strašil. Když jsme byli v nejlepším, tak se opět ozvaly ty tajemné zvuky. Tentokrát v kuchyni! Ale nevycházely ze zdi, ale od Jessy. Kručelo jí v břiše.

Ve čtvrt na devět jsme se i s Ájou naskádali do vozidla a odjeli za různými cíli. Já domů na kavalec, Natálka do práce řezat a jinak mučit nebohé pacienty a Ája na hory.

(pro kroniku PeR)