2.dubna 2005

Plánovat znamená lámat si hlavu,
jak promyšleně dosáhnout úplně náhodných výsledků..

Bierce Ambrose Gwinett

Tak se nám ty tradiční akce nějak mění. Původně se mělo jít do Benešova pro povidlové koláče. Ale už podzimní chození a ježděni okolo Konopiště mělo poněkud dramatický průběh na jehož konci byla utržená zahrádka, zničená dvě kola, šok a kolaps na dálnice D1 na pátém km směrem na Brno. Tentokrát se nic tak vzrušujícího nedělo. Byl to příjemný pochod s příjemným posezením v cíli. To ale poněkud předbíhám.

Ke změně plánu došlo u Jagušky, kde při asi třetím pivu, Vašek pronesl, že v Bořanovicích vaří a že bychom to mohli zkontrolovat. Já se toho okamžitě chyt s vidinou dalšího hodnocení a zjišťoval jsem, kolik že je restaurací a hospod v blízkém okolí. Martin sice protestoval, že děti určitě budou chtít do Benešova do cukrárny a pro koláč. Tak jsme mu to všechno slíbili.

Následující den se nesl ve znamení telefonní výměny názorů mezi Bořanovicemi, Roztylami a Letnou. To se Hanka ujišťovala, jak je to ve skutečnosti s plánovaným pochodem. Dokonce přislíbila i koláč. Telecom a mobilní operátoři si mohli mnout ruce. Nakonec bylo vše domluveno. Sejdeme se v Kobylisích a půjdeme do Bořanovic. Prý nějakých 15 km. Podle délky pochodu, rychlosti pochodu a míry zdevastování v cíli, bych usuzoval, že těch kilometrů bylo nejméně dvacet.

V slunečném, ale chladném sobotním ráno jsme se sešli u kašny na stanici metra v Kobylisích. Trochu jsme váhali, jestli nemáme den začít hned otestováním restauračního zařízení. Stáli jsme totiž pod okny restaurace a ta vůně…. Pod vedením Hanky jsme se vymotali z rušných částí Kobylis, prošli vilovou čtvrtí a ocitli se v poklidné skoro přírodě narušené sídlem pana Kocába.

První plánovanou zastávkou byla přírodní památka Velká skála. Jedná se o skalisko z kterého je krásný výhled na část Prahy (např.: Hradčany, Juliska apod.). Romantiku místa silně ruší blízkost sídliště a dvouproudá silnice na úpatí. Vyfotili jsme se, doplnili energii a tekutiny a vydali se na další cestu. Tentokrát do dávné minulosti za Kelty (keltské hradiště leží na kopci nad dnešní ZOO a byl zde vybudován jakýsi archeopark. Je znovu ohrazeno palisádou a nově je zrekonstruovaná původní brána.). Pokochali jsme se krásným výhledem na Prahu, posilnili se z placatky a pokračovali v další pouti směr na Bořanovice. Zatím jsme se od nich neustále vzdalovali.

Cestou jsme hledali nějakou útulnou hospodu, kde bychom si mohli dát nějaký ten gáblík. Některá hospody jsme zavrhli my, některé hospody zavrhly nás, to když nám nedovolily vzít si s sebou dovnitř nejlepšího přítele člověka a my nechtěli nechávat venku mobily. Azyl jsme našli až v restauraci U Blekotů v Kobylisích blízko konečné tramvají. Docela útulná restaurace s velmi dobrou kuchyní, příjemnou obsluhou a vtíravou televizí (běžel film Sexmise).

A opět na cestě. Naštěstí jsem včas zjistil, že mi chybí pokrývka hlavy a následné chvíle jsem si zpestřil během k Blekotům pro zapomenutou čepici. Visela tam stále, mrška, na věšáku. Další cestu již naštěstí nenarušovaly žádné mimořádné události. Prošli jsme Ďáblickým hájem a vynořili se týlu v Bauhausu. V okolí byl docela bordel, čurbes, nepořádek, nelad, svinčík (ať si každý vybere). Moc jsme ta neútulná zákoutí neobdivovali a spíše jsme se soustředili na poslední stovky metrů k hvězdárně. Bohužel měli zavřeno, ale i tak to stálo za tu námahu a za ten krásný výhled. Nakonec jsme však za veškerou námahu byli odměněni. Kde se vzal, tu se vzal nějaký hodný človíček a na podstavec na skále přidělal dalekohled i s vyznačením pozorovatelných objektů. Mě nejvíce zaujal Severní pól. Bohužel však pozorovací podmínky nebyly optimální a tak jsem neviděl, co se momentálně děje na Pólu. Ale to ještě nebyl konec dobrých zpráv. Ten hodný človíček nás nechal podívat se na Slunce a na jeho skvrny. Myslím, že náš pozorovací talent nejlépe vystihl Martin rčením: „Pokud jsou ta dvě smítky na okuláru skvrny na Slunci, pak je vidím.“ Natálka ještě zakoupila otočnou mapu hvězdné oblohy, kvarteta (ve kterých mě později roznesla na kopytech) a pokračovali jsme do Bořanovic, které jsme už měli na dohled.

Z posledního úseku cesty stojí za pozornost protivná délka Březiněvsi. To pořád jdete a jdete a konce nevidět. Myslím, že v tuto chvíli nás povzbuzovaly myšlenky na bořanovickou restauraci Pod smrky, na jedno orosené a na nějakou prímovou baštu. (hlavně tu část, která si U Blekotů dala jenom polévku). Cestou jsme se mobilem domluvili s Milčou, kam má přijet a kam jí půjde Vašek naproti.

Hrůza!!! Pod smrky v sobotu nevaří. To byla docela rána. Zůstalo jen u toho oroseného a u puštěné televize. Příbram : Sparta 3:1. Taky hrůza. Tak nás to sebralo, že jsme rezignovali i na plánované opětovné hodnocení a raději jsme se přesunuli do cílové stanice na slibované koláče.

U Vašku a Hanků jsme pomohli s odstraněním nějakým kmenů, rozdělali oheň, dosyta se najedli vynikajících borůvkových koláčů, zdrbli všechny nepřítomné, pokusili se o šipky a vůbec dělali samé užitečné věci.

Nakonec se ten předělaný pochod okolo Benešova moc podařil. Užili jsme si hezkého jarního počasí a zvládli slušnou porci kilometrů.