22. dubna 2006

Mám přátele! musím si říct s údivem.
A se stejným údivem: čím jsem si je zasloužil?

J. Čapek

Je chladné sobotní ráno. Obloha bez mráčků však slibuje krásný den. Na rozdíl od rosničkářů, kteří slibují přibývání oblačnosti, místy přeháňky a bouřky. Na frontě ochlazení. Přes tyto ne příliš povzbuzující předpovědi, se sjíždíme (auty, aby nedošlo k mýlce) v Bořanovicích. Nejprve Mirek s Péťou, já jsem mu v patách a domácí, skoro tradičně, nikde. Jen Bendy nás vítal hlasitým štěkotem a radostně vrtěl ohonem s nadějí, že přijeli další drbači, kteří mu budou vískat kožich. Záhy po nás přijíždějí domácí. Vyndáváme kola z aut, dohušťujeme duše a s velkým překvapením zjišťujeme, že Pétino kolo utrpělo neopravitelný defekt na přední brzdě. Ale je tu okamžité řešení. Pojede na kole Víti, který tentokrát dal přednost florballu. Jen se přehodí sedlo, normální za gelové, a už nám nic nestojí v cestě. Vlastně ano. Hanka a její výborná ranní káva, kterou pijeme na zahradě a přitom si pohledem na mapu ujasňujeme, kudy pojedeme.

Konečně vyrážíme na start do Líbeznice. Zde je řada známých tváří z podzimní cesty podél povodí Mratínského potoka. Uvažujeme, že jako loni vyrazíme napřed, ale naštěstí, než jsme se stačili rozhodnout, je upřesněna trasa. Jak se ukázalo, vyrazili bychom na opačnou stranu. To už se pestrobarevný peloton dal do pohybu. My jsme jeli úplně vzadu a ač nejsme žádní sprinteři, přesto zvolené tempo bylo i na nás dost pomalé, a proto jsme se začali zvolna prokousávat dopředu. Při příjezdu k zámku v Měšicích jsme se již pohybovali poblíž čela pelotonu. Rychle jsme převzali pitíčko, tatranku, nechali se orazítkovat a vyrazili opět na cestu. Teď to bylo opravdu dobrodružné. Značkovače cesty jsme nechali úspěšně daleko za sebou, a tak jsme se museli spolehnout na instinkt a místní znalosti Vaška a Hanky.

Problémy nastaly za Mratínem, kde jsme měli sjet ze silnice a po polních cestách dojet do Kostelce. Měli, ale nepočítali jsme, resp. organizátoři, s aktivními kolchozníky, kteří jako v padesátých letech rozorali meze a cesty v zájmu vyšších výnosů. A tak, když jsme dojeli k „vzorně“ zoranému poli, nezbylo nám nic jiného, než se vrátit na silnici a po ní pokračovat dál. Bylo to rychlejší a aut také v tuto denní dobu bylo pomálu.

V Kostelci jsme si chtěli svlažit hrdla a posilnit se avizovanou dršťkovou polévkou za neuvěřitelný peníz, prý 12 korun (možná, že jsem se přeslechl a bylo to 15). Cena natolik lákavá, než abychom jí dokázali odolat. Leč ve slibované restauraci měli zavřeno. Ostatně ve všech restauracích měli zavřeno. Na tak časné blázny nebyli připraveni, a tak jsme zavděk vzali cukrárnou. Káva a nějaký zákusek. To byl plán. Jenže Mirek dokázal z paní cukrářky vymámit pivo. Točené. Gambrinus. Tak jsme se usadili před cukrárnou a užívali si sluníčka a pěnivého moku. Když přijížděli další cykloturisté, nemohli uvěřit svým očím. Nechtěli nám věřit, že si pivo mohou klidně objednat v cukrárně a pořád hledali v našem okolí ukryté lahváče.

Opouštíme příjemné posezení a pod vedením Vaška jsme prokličkovali Kostelcem směrem k Labi a po jeho proudu jsme pokračovali na Jiřice a dále na Lobkovice. Všude okolo byly ještě vidět pozůstatky po nedávných povodních. A tak, když jsme cestu podél Labe opustili, nikdo toho nelitoval.

V Lobkovicích pořadatelé slibovali prohlídku místního hřbitova s hrobkou F. Palackého. Leč neuspěli. Místní klíčník jaksi nedorazil a nebyl k nalezení. A tak se naše pětice opět vydává na cestu. Ostatní ještě zůstali v naději, že se osoba klíčná přeci jen dostaví.

U Kojetic jsme objevili zatopený lom. Modrozelená v jarním slunci třpytivá hladina lákala ke svlažení. Vašek neodolal. Jakmile uvidí vodu, hned musí prozkoumat její parametry. Chvíli se v ní rochnil, pochvaloval si její teplotu a lákal nás k vodním hrátkám. Bylo to lákavé, ale neměli jsme plavky, ručníky apod., a tak jsme s velikou lítostí museli cachtání oželet. Nalákat se nenechali ani ostatní projíždějící cykloturisté. Zastavovali, ukazovali si na něj (určitě mu záviděli) a zase pokračovali v naplánované cestě.

Cestou od lomu, při průjezdu Kojeticemi, nás odchytla jedna z pořadatelek a nasměrovala nás k další kulturně-historické vložce. Tentokrát to byl odborný výklad o historii gotického kostela sv. Víta. z pol. 13. století. Protože výklad byl v plném proudu, navíc přednášejícímu nebylo moc rozumět, rychle jsme si prohlédli interiér kostela a raději se vydali na poslední část cesty. Přes Bášť do Líbeznice. Cestou jsme míjeli pěšáky, kteří se plahočili v horku po polních cestách. Jak jsme byli rádi, že jsme na kolech.

Konečně jsme v cíli, který byl v restauraci U hřiště. Máme štěstí, že jsme mezi prvními a ještě je místo k sezení na zahrádce. To už se na obloze honí černé mraky a v jednu chvíli i začne poprchávat. Trochu nás to znervóznilo. Váháme, zda si máme objednat něco k jídlu, nebo raději jet do Bořanovic. Stále váhajíc si dáváme pivo, Krušovické. To už chuťové pohárky vyslaly patřičné signály a objednáváme si něco malého k moku. Já s Mirkem tlačenku, Vašek s Hankou bramboráčky s nivou. Až na šnečí obsluhu to nemělo chybu. Na rozdíl od ostatních, musíme ještě do Bořanovic. Vyzvedáváme si diplomy, další pitíčko, tatranku a tašku s upomínkovými předměty.

V Bořanovicích nezná Bendyho radost hranic. Tolik drbajících rukou se mu vrátilo. Dáváme si poslední kávu, trochu klábosíme a já s Vaškem ještě debatuji nad našimi stránkami. Opět nakládáme kola do aut a rozjíždíme se.

(pro kroniku PeR)
Na kole se trápili: MiM, PeMj, PeR, VaM, HaM

Omluveni:
MiP: Ahoj lidi, moc se omlouváme, ale celou rodinu skolila nějaká hnusná střevní viróza - mají to i obě babičky i pes (takže jsem dnes vysolila nemalý peníz za injekci nějakého psího Endiaronu). Lidi se rvou o kliku od záchoda a Nelina tiše likviduje balkon. Nakupuju tuny rýže a tašky rohlíků. Tak nevím - tu sobotu vidím spíš černě. (A to máme jet v úterý zpívat do Francie! Jestli to nějaké dítě dostane v autobuse, tak už zbývá snad jen vzít střelnou zbraň! Jedeme Karosou a ta nemá hajzlík!)