Czernin z Chudenic

Role Czerninů v českých dějinách je mnohoznačná. Zatím co jeden Czernin se po vyhnání ze země vrátil do Čech v řadách císařského vojska bojujícího na Bílé hoře, druhý skončil svůj život na staroměstském popravišti. Zatímco jedna větev rodu nadšeně podporovala vědce a umělce spojené s českým národním obrozením, jiná zůstávala k aktivitě českých obrozenců chladná. Zatímco jeden Czernin byl vězněn v nacistickém žaláři, druhý zemřel v uniformě wehrmachtu. Zatímco jeden Czernin v 17. století svým diplomatickým jednáním rakouskou říši vpravdě zachránil, druhý ji ve 20. století nediplomatickým jednáním pomohl rozbít. Pravopisnou formu Czernin rod používá jakožto nejstarší dochovanou formu svého jména.
Czerninové odvozují svůj původ od prastarého českého panského rodu Drslaviců, jejichž nejstarší zaznamenaný předek, Drslav, vykonával funkci kastelána plzeňského hradu v letech 1160-1165. Své původní sídlo, Chudenice v západních Čechách, po celých dlouhých sedm století nikdy neopustili. Sledovatelný rodokmen začíná roku 1358. V této době zároveň došlo k dočasnému ústupu rodu z politické scény, rod zchudl a přežíval jen v Chudenicích až do konce 15. století, kdy se rozdělil na několik větví. Některé z nich (například radnická nebo tasnovická) záhy či později opět zmizely.
Většího významu v českých dějinách nabyla větev chudenická. V době protihabsburského povstání v letech 1618-1620 se Czerninové, stejně jako většina českých rodů, rozdělili do dvou táborů. Zatímco Jan Karel Czernin († 1657) z tasnovické větve odešel pro víru z Čech, Jindřich Czernin († 1640) a jeho příbuzní z chudenické větve zůstali v Čechách a během následujících století zastávali řadu významných funkcí ve státní správě. Tato větev vymřela na počátku 19. století Janem Vojtěchem Czerninem (1746 – 1816). Majetek této linie, statek Šťáhlavy se zámkem Kozel, zdědila hrabata z Waldsteinu.
Nejznámější jsou ale příslušníci větve nedrahovické. Diviš Czernin († 1621) byl hejtmanem Pražského hradu v nepokojné době stavovského povstání a sloužil „zimnímu králi“ Fridrichovi Falckému. Neustále se snažil hrát na obě strany, až nakonec zvolil špatně. Po porážce povstání byl obviněn, že vpustil vzbouřené stavy do Pražského hradu, a tak umožnil defenestraci královských místodržících. Proto byl dne 21. června 1621 na Staroměstském náměstí spolu s dalšími vzbouřenci popraven.
Jeho bratr Heřman Czernin, zvaný Tureček (1579-1651), se v mládí vydal spolu s Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic (1564-1621) na cestu do Jeruzaléma, kde byl pasován na rytíře Božího hrobu. Navštívil nejen Palestinu, ale i Egypt a procestoval část Arábie. Císař Matyáš využil jeho zkušeností i jazykových znalostí a v roce 1616 ho pověřil mírovým poselstvím k tureckému sultánovi. Jeho mise byla obdivuhodně úspěšná.
Heřman se, na rozdíl od svého bratra Diviše, postavil jednoznačně na stranu císaře a v době povstání byl donucen odejít ze země. Zanedlouho se však vrátil spolu s císařským vojskem a bojoval v bitvě na Bílé hoře. Za to byl odměněn povýšením do hraběcího stavu a funkcí královského místodržícího. Později se jako zkušený vojevůdce vyznamenal v třicetileté válce a ještě jednou byl vyslán do Istanbulu, kde opět uspěl. Podařilo se mu obrátit směr tureckého postupu od rakouských zemí k Benátkám, čímž celou říši v podstatě zachránil. O své druhé cestě do Turecka napsal poutavý cestopis. Heřman Czernín získal za svého života také četné statky, a protože byl bezdětný, odkázal je vnukům svého bratra. V roce 1623 byl rodu potvrzen stav svobodných pánů a v roce 1627 jim byl udělen hraběcí stav.
Humprecht Jan Czernín (1628-1682), v mládí studoval na jezuitském gymnáziu v Praze, později cestoval po Evropě a krátce sloužil u dvora arcivévody Leopolda. Zastával četné úřady ve státní správě a v letech 1660-1663 byl císařským vyslancem v Benátkách. Zasloužil se o pronikání tehdy moderního barokního stylu do záalpských zemí. Rozmnožil také rodinný majetek a zahájil stavbu monumentálního paláce na Hradčanech (dnešní ministerstvo zahraničních věcí). Od chudenické větve zakoupil statek Chudenice, aby se nedostal do rukou jiného rodu.
Jeho syn Heřman Jakub (1659-1710) byl v letech 1695-1698 vyslancem ve Varšavě, po roce 1700 byl nejvyšším zemským hofmistrem a od roku 1704 nejvyšším pražským purkrabím. Podporoval výtvarné umění a bylo o něm známo, že dokonale ovládá jazyk český, což nebylo v té době příliš běžné.
Heřmanův potomek František Josef (1696-1733) byl sběratelem umění, vášnivým lovcem a propagátorem parforsních honů (přestože měl tuberkulózu). Ekonomika však nebyla jeho silnou stránkou a jeho výdaje byly mnohdy na pokrají únosnosti. Zastával mnohé úřady v zemi a měl být pověřen významnou diplomatickou misí, ovšem z finančních či zdravotních důvodů odmítl (přitom mohla tato mise znamenat povýšení Czernínů do knížecího stavu). V roce 1716 dostal rod povolení používat pro hlavu rodu titul „pán domu jindřichohradeckého a chudenického“.
Na dřívější vojenské tradice rodu navázal Petr Jan Nepomuk Czernin (1769-1796). Bojoval proti Napoleonovi a zemřel následkem zranění v „bitvě národů“ u Lipska. I jeho bratr Wolfgang Maria (1766-1813) byl zkušeným válečníkem. Vyznamenal se v tureckých válkách (v roce 1790), později se také účastnil napoleonských bojů a byl zraněn. Stal se zakladatelem vinařské větve rodu.
Jeho bratr Jan Rudolf (1757-1845) byl velkým milovníkem věd, výtvarného umění a hudby. V mládí procestoval celou Evropu a vedle úředních funkcí zastával i funkci prezidenta císařské akademie výtvarných umění (1823-1827) a sbíral umělecké předměty. Poblíž původního zámku v Chudenicích dal na konci 18. století postavit malou jednopatrovou lázeňskou budovu, později několikrát upravovanou, přestavovanou a rozšiřovanou. V 19. století zde pobývali významní jedinci českého vědeckého a kulturního světa, například Josef Dobrovský, František Palacký, botanik Ladislav Čelakovský nebo Jan Erazim Vocel.
Jediný syn Jana Rudolfa hrabě Evžen Karel Czernín (1796-1868) patřil bezesporu k nejvýznamnějším mužům rodu a mezi českými šlechtici-vlastenci zaujímá jedno z předních míst. On i otec byli přívrženci českého národního obrození a příznivci Národního muzea. Hrabě Evžen Karel byl sám historik a topograf Čech a byl členem Matice české. Na zámku v Jindřichově Hradci sloučil archívy pánu z Hradce, Slavatů z Chlumu a Košumberka a rodinný archív Czerninů, čímž vytvořil druhou největší soukromou sbírku archiválií v zemi. Stýkal se se zakladatelem Národního muzea hrabětem Kašparem ze Sternbergu, topografem Johanem Gottfriedem Sommerem, Josefem Dobrovským, Františkem Palackým; z cizích vědců a umělců se přátelil například s J. W. Goethem. Hrabě Evžen štědře obdarovával ze svého majetku Národní muzeum. Byl známý jako filantrop a na svých panstvích zaváděl sociální programy.
Jeho mladší syn Heřman (1819-1892) se oženil s Aloisií hraběnkou z Morzinu (1832-1907) a jejich potomci převzali jméno hrabě Czernin z Chudenic a Morzinu. Spolu s tím sdědili i statek a zámek Vrchlabí.
Z vinořské větve proslul zvláště Otakar Czernin (1872-1932); působil nejprve jako vyslanec v Bukurešti (1913-1916), pak (v letech 1917-1918) jako rakouský ministr zahraničí. Jeho jmenování do vlády bylo spojováno s velkými nadějemi. Czernin se zpočátku skutečně snažil najít východisko z tíživé situace. Vyjednával i o separátním míru s Ruskem a Francií a vyvíjel tlak na neústupný Berlín. Byl si vědom toho, jak válka ohrožuje všechny evropské monarchie. Nicméně bylo jeho politické vyznání velmi konzervativní. Patřil původně k okruhu autoritativních politiků okolo následníka trůnu Ferdinanda d’Este. Na demokratické formy vlády si příliš nepotrpěl, což dokazují jeho výroky: „velké masy lidí jsou vždy bezcharakterní a zbabělé“ nebo „vox populi – vox hovězí“.
Na jaře roku 1918 vystoupil s ostrou kritikou Masarykovy politiky. Tím proti sobě popudil celou českou politickou a kulturní reprezentaci; ta jeho výroky pochopila jako národní urážku. Navíc,jak poznamenal později Masaryk, to velmi uškodilo pověsti Rakouska v Anglii a v Americe, protože Czernin se nediplomaticky snížil k osobním urážkám. Ještě horší bylo, že zároveň obvinil Francii, respektive ministerského předsedu Clemenceaua, že se snažil nabízet Rakousku-Uhersku mír. Clemenceau reagoval jednoznačným prohlášením: „Hrabě Czernin lže!“ a zveřejnil informace o Czerninově diplomatické aktivitě ve Francii. Tím přivedl Otakar Czernin sebe i císaře Karla do velmi nepříznivé situace a faktický zmařil poslední naděje na záchranu habsburské říše. Když se Czerninovi nepodařilo přimět císaře Karla k abdikaci, sám na ministerskou funkci rezignoval.
Dědicem statků chudenických Czerninů a majorátním pánem se po smrti hraběte Evžena stal mladší syn Jaromír (1818-1908) a po něm následoval František (1857-1932); ten jako bezdětný adoptoval svého prasynovce hraběte Evžena Czernina (1892-1955). Podmínkou dědictví bylo, že se Evžen naučí s celou rodinou česky a že čeština zůstane administrativním jazykem na všech panstvích.
Evžen Czernin vlastnil zámky Petrohrad a Krásný Dvůr v severních Čechách (v Sudetech) a jihočeský Jindřichův Hradec. Aby zachránil své sudetské statky, přihlásil se v roce 1938 při záboru Sudet k německé národnosti. S odtržením Sudet ani s následnou okupací zbytku Československa však nesouhlasil. Jeho starší syn Karel Evžen (1920-1940) padl jako říšský státní příslušník v uniformě wehrmachtu ve Francii. Jejich zámek v Krásném Dvoře byl za války obsazen nacisty a sloužil k rekreačním účelům říšského ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentropa.
Hrabě Rudolf Theobald (1904-1984) z vinařské větve se naopak jednoznačně postavil na stranu českého státu a za války byl nacisty uvězněn. On a několik dalších Czernínů podepsali známé prohlášení české šlechty v roce 1939. Byl posledním majitelem statku a zámku Dymokury, které mu byly v roce 1948 zkonfiskovány, a pro část rodiny, která se rozhodla zůstat v Čechách, nastalo další pronásledování. Dymokury byly po roce 1989 navráceny jeho synu Děpoldovi (* 1936).