Český rytířský rod, později hraběcí rod, jenž měl společné předky i erbovní znamení snad s patnácti dalšími rody.
Chotkové pocházejí z vesnice Chockov, původně se také psali z Chockova, severozápadně od Plzně.
Chotkové pocházejí z vesnice Chockov, původně se také psali z Chockova, severozápadně od Plzně.
Poprvé jsou uváděny v roce 1379. Společně s Chotky z Vojnína měli ve znaku polovinu kola, později ji rozdělili na červenou a stříbrnou, a když byli povýšeni do stavu říšských hrabat, přibyli zlatý medvěd v modrém poli a černý říšský orel v zlatém poli.
Zprvu nepatřili Chotkové mezi rody, výrazně se prosazující osobnostmi, statky či prebendami, vlastně, až v 16. století se jejich jména častěji objevují, např.:
Zikmund († 1603) se zúčastnil tureckých válek a napsal o nich jakousi varovnou Zprávu o naučení… . V tomto díle se zabýval nejen válečnickým uměním a taktikou tureckých armád, ale i morálními aspekty tehdejší doby.
Zikmund († 1603) se zúčastnil tureckých válek a napsal o nich jakousi varovnou Zprávu o naučení… . V tomto díle se zabýval nejen válečnickým uměním a taktikou tureckých armád, ale i morálními aspekty tehdejší doby.
V období stavovské vzpoury v letech 1618-1620 se Chotkové postavili proti Habsburkům, například Jiří Chotek (zemřel ještě v roce 1620) a Karel Chotek († 1638). Karlovi byla po porážce povstání za trest zkonfiskována většina majetku. Tato výstraha jej však neodradila a za saského vpádu do Čech se opět angažoval protihabsbursky. Výsledkem byly ztráta veškerého majetku a zdálo se, že Chotkové zmizejí z řad české šlechty jako mnoho jiných rodů. Jeho manželce Alžbětě zbyla jediná vesnička, Bělošice; stala se základnou dalšího vývoje rodu.
Vše se změnilo s osobou Václava Antonína (1674-1754), vzdělaného a zcestovalého šlechtice, jenž „svému rodu získal přední místo v řadách šlechty české“. V roce 1698 vyženil velký majetek, např. Jeviněves, Veltrusy, Křivousy, Podhořany a v roce 1723 stal se hrabětem z Chotkova a Vojnína a v roce 1745 říšským hrabětem. Zastával post místodržícího v Čechách. Přátelil se se slavným vojevůdcem princem Evženem Savojským.
Rovněž jeho synové si vedli úspěšně.
Rudolf (1706 – 1771) získal další statky, stavěl v Praze a deset let zastával funkci nejvyššího kancléře v Čechách. V době bavorského vpádu zůstal věrný trůnu a byl také později oceněn nejvyšším možným vyznamenáním – Řádem zlatého rouna. Působil i jako státní správce v Tyrolsku, kde byl velmi oblíben. Na zámku ve Veltrusech vybudoval rozsáhlý park, při jehož výstavbě využíval umělých kanálů z Vltavy. Ve Veltrusech uspořádal v roce 1734 průmyslovou výstavu, předchůdkyni pozdějších jubilejních výstav.
Jeho bratr Jan Karel (1704 – 1787) se osvědčil v císařských službách; byl zemským správcem v Horní Falci a později působil v Bavorsku, kde se zasloužil o vítězství císařské armády, působil jako polní zbrojmistr a zasloužil se o dobytí Janova, což císařovna Marie Terezie náležitě ocenila: věnovala mu ve Vídni palác se zahradou. Od té chvíle nezadržitelně stoupal v úředních funkcích, až k funkci nejvyššího kancléře ve Vídni. a získal i dědičný úřad vrchního dveřníka.
Další Jan Rudolf (1748 – 1824) působil opět ve dvorských a ministerských funkcích. Zasloužil se o modernizaci a hospodářský rozkvět Čech. Dal postavit četné dopravní komunikace. I jemu byl udělen Řád zlatého rouna. Celých dvacet let byl předsedou Královské české společnosti nauk a štědře podporoval vědu a umění, vybudoval zámeckou knihovnu v Kačině.
I všech pět jeho synů se dokázalo prosadit v politice i vojenství, avšak nejvíce vynikl jeho poslední syn Karel (1783 – 1886), energický budovatel a reformátor, působil ve státních službách (v letech 1816-1818 jako místodržící v Terstu, zde dal vystavět nový maják). Ve funkci nejvyššího purkrabí v Čechách (1826-1843) dal vystavět několik mostů, upravoval komunikace a zahájil paroplavbu po Labi. Neobyčejně se také zasloužil o vzhled Prahy; dal vydláždit řadu ulic, založil městské sady a modernizoval pražskou vodovodní síť. Měl silně vyvinuté sociální cítění a založil mnoho humanitních ústavů pro chudé a nemocné. V politickém slova smyslu byl hrabě Karel Chotek osvícencem.
Rudolf (1706 – 1771) získal další statky, stavěl v Praze a deset let zastával funkci nejvyššího kancléře v Čechách. V době bavorského vpádu zůstal věrný trůnu a byl také později oceněn nejvyšším možným vyznamenáním – Řádem zlatého rouna. Působil i jako státní správce v Tyrolsku, kde byl velmi oblíben. Na zámku ve Veltrusech vybudoval rozsáhlý park, při jehož výstavbě využíval umělých kanálů z Vltavy. Ve Veltrusech uspořádal v roce 1734 průmyslovou výstavu, předchůdkyni pozdějších jubilejních výstav.
Jeho bratr Jan Karel (1704 – 1787) se osvědčil v císařských službách; byl zemským správcem v Horní Falci a později působil v Bavorsku, kde se zasloužil o vítězství císařské armády, působil jako polní zbrojmistr a zasloužil se o dobytí Janova, což císařovna Marie Terezie náležitě ocenila: věnovala mu ve Vídni palác se zahradou. Od té chvíle nezadržitelně stoupal v úředních funkcích, až k funkci nejvyššího kancléře ve Vídni. a získal i dědičný úřad vrchního dveřníka.
Další Jan Rudolf (1748 – 1824) působil opět ve dvorských a ministerských funkcích. Zasloužil se o modernizaci a hospodářský rozkvět Čech. Dal postavit četné dopravní komunikace. I jemu byl udělen Řád zlatého rouna. Celých dvacet let byl předsedou Královské české společnosti nauk a štědře podporoval vědu a umění, vybudoval zámeckou knihovnu v Kačině.I všech pět jeho synů se dokázalo prosadit v politice i vojenství, avšak nejvíce vynikl jeho poslední syn Karel (1783 – 1886), energický budovatel a reformátor, působil ve státních službách (v letech 1816-1818 jako místodržící v Terstu, zde dal vystavět nový maják). Ve funkci nejvyššího purkrabí v Čechách (1826-1843) dal vystavět několik mostů, upravoval komunikace a zahájil paroplavbu po Labi. Neobyčejně se také zasloužil o vzhled Prahy; dal vydláždit řadu ulic, založil městské sady a modernizoval pražskou vodovodní síť. Měl silně vyvinuté sociální cítění a založil mnoho humanitních ústavů pro chudé a nemocné. V politickém slova smyslu byl hrabě Karel Chotek osvícencem.
Jindřich Chotek (1802-1864), zakladatel a podporovatel mnoha chudinských ústavů. Státních funkcí se brzy vzdal a věnoval se dobročinným akcím, zvláště za epidemie cholery v roce 1836. V letech 1851-1861 byl místopředsedou Společnosti Národního muzea a štědře ji podporoval.
Jeho syn Rudolf Karel (1832-1894) se zaměřil na průmyslové podnikání. Byl prezidentem Pražsko-duchcovské železniční dráhy, prezidentem pojišťovny a předsedou různých hospodářských spolků i správních rad.
Jeho syn Rudolf Karel (1832-1894) se zaměřil na průmyslové podnikání. Byl prezidentem Pražsko-duchcovské železniční dráhy, prezidentem pojišťovny a předsedou různých hospodářských spolků i správních rad.
Z dalších Chotků byl Bohuslav (otec Žofie), vyslancem v Madridu, Bruselu, Drážďanech, místodržitelem v Čechách.
Velmi známou osobností z rodu Chodků byla Žofie Chotková (1868-1914), hlavní aktérka jednoho z nejslavnějších skandálů domu habsburského. Na sklonku 19. století se do Žofie zamiloval následník rakouského trůnu arcivévoda František Ferdinand d’Este (1863-1914). Přes usilovný odpor celé císařské rodiny a vídeňského dvora v čele se samotným Františkem Josefem I. prosadil arcivévoda svou a na počátku 20. století, v roce 1900, se na zámku v Zákupech se Žofií Chotkovou oženil. Sňatek byl ovšem prohlášen za morganatický (stavovsky nerovný). Ferdinand byl sice stále legitimním následníkem trůnu, ovšem jeho manželka a děti byly vyloučeny ze všech stavovských práv. Císař František Josef povýšil po svatbě Žofii Chotkovou na vévodkyni z Hohenbergu a toto jméno pak přešlo i na jejich děti, které nemohly být ani hrabaty (jakožto potomci arcivévody), ani arcivévody (jakožto potomci hraběnky). Dilema tragicky vyřešily výstřely v Sarajevu v roce 1914, které zahubily následníka trůnu a jeho vyvzdorovanou manželku.
I když rodina Chotků nebyla na rozdíl od řady jiných šlechtických rodin v Čechách nikdy výrazně rozvětvena, udržela se bez větších problémů po mnoho staletí. Ve 20. století však její osudy končí. Posledním skutečným hrabětem Chotkem z Chotkova a Vojnína byl Karel, narozený v roce 1887 ve Velkém Březně a zesnulý v roce 1970 v bavorském Aichachu. Jako majitel chotkovských statků, Veltrus a Velkého Března, se v roce 1938 Velkého Března (v Sudetech) nevzdal, a proto mu byly hned po válce jako Němci všechny majetky zkonfiskovány.
Jméno rodu však zcela nezmizelo. Přes svou babičku Gabrielu Chotkovou (1868-1933) zdědil odkazem hraběte Rudolfa Chotka (1870-1921) jméno rodu markrabě Alexandr Pallavicini- Terlago-Chotek (*1936).
Jméno rodu však zcela nezmizelo. Přes svou babičku Gabrielu Chotkovou (1868-1933) zdědil odkazem hraběte Rudolfa Chotka (1870-1921) jméno rodu markrabě Alexandr Pallavicini- Terlago-Chotek (*1936).
Na potomky Žofie Chytkové, vévody z Hohenbergu, si vzpomněli současní čeští roajalisté a počítají s nimi jako s možnými kandidáty na dnes uprázdněný český královský trůn.
Příbuzensky byli Chotkové spojeni s Beřkovskými, Rajskými, Kinskými, Thuny, Sweerts-Sporky, Nostici ad.