Houska

Hrad přestavěný na zámek se nalézá uprostřed Dubské pahorkatiny nedaleko České Lípy, v nádherné krajině mezi hrady Kokořínem a Bezdězem. Stojí na hranolovitém sloupci pískovce, jehož stěny spadají na třech stranách takřka svisle dolů a byly pro sídlo znamenitou obranou.

Podle nejnovějších poznatků, vyplývajících z archeologického průzkumu, byl hrad založen v dekádě 1270-1280 Přemyslem Otakarem II., a to téměř souběžně s blízkým Bezdězem (výklad na hradě Houska tvrdí, že stál až za doby Václava I.). Původně na tomto místě stálo dřevěné hradiště postavené již kolem r. 878 vévodou Pšovanů Slaviborem (Pšované – rod sídlící nedaleko Mělníka na hrádku Pšově). Ten ho vystavěl pro svého syna, jménem Housek. Právě od něj získalo název jak dřevěné, tak i pozdější kamenné sídlo.

Pravděpodobně z rukou Václava II. se dostal do držení Ostrve, pánů z Dubé a jeho prvním majitelem se stal Hynek Berka z Dubé (jinak nazývaný Jindřich ze Žitavy), příslušníka rodu Ronovců. První známá písemná zmínka o Housce pochází z konce 13. století, druhá z roku 1316.

Roku 1432 Berkové Housku prodávají a novým majitelem se stává příslušník málo významného rytířského rodu (roku 1417 byl dokonce zpochybňována jeho urozenost) z východních Čech Jan Smiřický ze Smiřic, který patřil mezi šlechtice, kterým husitské války přinesly společenský a především majetkový vzestup. V této době ještě nesla svůj raně gotický vzhled. Na hraně skalního srázu se tyčila mohutná věž. Tři hradní budovy svíraly nádvoří, na straně západní jej uzavírala hradní brána. Její obranyschopnost byla podpořena padacím mostem a hradním příkopem. Nepřístupnost z ostatních světových stran zajišťovaly příkré hradní stěny.

Přestože by Jan Smiřický ze Smiřic obviněn z velezrady a popraven, panství obklopující hrad Houska však přesto zůstává ve vlastnictví jeho potomků, kteří ho prodávají roku 1502 Václavu Hrzánovi z Harasova. Zarážející je doba mezi prodejem a jeho vložením do zemských desek, ke kterému došlo až roku 1545, mohlo však jít pouze o obnovu zápisu zničeného při požáru Pražského hradu roku 1541. Hrad ve své původní raně gotické podobě vydržel až do konce 16. století, kdy ho tehdejší majitelé přestavěli v duchu renesančního slohu. Když se Harasům roku 1594 naskytla možnost zakoupit Vysokou Libeň sousedící s dalším rodovým statkem ve Vrutici, dlouho neváhali a potřebnou hotovost si opatřili prodejem Housky s celým panstvím.

Novým majitelem byl společensky nevýznamný ale zřejmě bohatý dlouholetý úředník bezdězského panství Damián z Pejcldorfu. Přestože se Damián stal držitelem statku, nevzdal se svého úřadu na vartemberském Bezdězu. Nově nabytého majetku si však příliš neužil, zemřel již o dva roky později. Protože obě jeho manželství byla bezdětná, odkázal svůj majetek své druhé manželce Bohunce z původem saského protestantského rodu Kelblů z Gejzinku.

Náročné hospodaření na rozlehlém panství bylo nad síly Damiána i jeho vdovy Bohunky. Z obtížné situace paní Bohunce nepomohl ani druhý sňatek s Volfgangem Kryštofem Šénem ze Šénu (Schön ze Schönu) roku 1597. Bohunka byla nucena odprodávat od panství jednu vesnici po druhé. Četné nesnáze a také zhoršující se zdravotní stav přiměly roku 1615 paní Bohunku k rozhodnutí Housku prodat.

Václav starší Berka z Dubé, který na počátku 17. století vlastnil Bezděz i další statky obklopující Housku ze všech stran. Po vypuknutí stavovského povstání se do něj i se svým jediným synem Adamem Bohuchvalem aktivně zapojil a byl zvolen jedním ze 30 direktorů pověřených prozatímní vládou v zemi do zvolení nového krále Fridricha Falckého. Po porážce na Bílé hoře Václav uprchl za hranice a jeho majetek byl zkonfiskován.

Konfiskovaný majetek koupil roku 1622 nejvyšší hofmistr Adam z Valdštejna. Již v březnu následujícího roku jej vyměnil se svým mocnějším a slavnějším příbuzným, císařským vojevůdcem Albrechtem z Valdštejna za jiné statky. Na rozdíl od jiných panství Valdštejn nepřičlenil Housku ke svému frýdlantskému vévodství ale ke svým komorním statkům.

Po smrti mocného pána zavládl v jeho dosavadních državách zmatek, každý se snažil využít situace ke svému obohacení. V polovině roku 1635 bylo také dokončeno dělení kořisti mezi císařem a strůjci Valdštejnova pádu. Panství Houska a Vidim bylo určeno jako náhrada za pohledávky, které měli vůči císařské komoře generální strážmistr Jan z Böcku, hraběnka Veronika ze Spauru ovdovělá ze Sulzu a Hipolita Františka z Hofkirchu později provdaná za hraběte z Canossy. Společné vlastnictví netrvalo dlouho, již v červenci 1646 se rozdělili tak, že si Jan z Böcku ponechal Vidim a o Housku se nadále dělily obě ženy.

Během třicetileté války Housku několikrát obsadili Švédové. Po skončení války došlo i ke změně majitele, kdy Housku kupuje hraběnka Hipolita Františka z Canossy. V roce 1657 umírá bez potomků a bez závěti. Po její smrti se o dědictví přihlásili synové jejich bratranců Vavřince a Viléma.

V té době se zámku objevila další hrozba - podle dobrozdání generálního strážmistra byla Houska stále schopna sloužit jako pevnost, která by při případném povstání či další válce mohla být použita proti císaři, a proto měla být jako mnoho jiných hradů zbořena a 4. června 1658 nařídili zemští místodržící hejtmanům Housku co nejdříve zbořit. Zástupci hofkirských dědiců ihned proti tomuto rozhodnutí protestovali a hradní budovu se podařilo zachránit

Mezitím bylo uznáno dědické právo Karla Ludvíka z Hofkirchu, syna bratrance zemřelé majitelky Viléma, který se rozhodl dědictví ponechat. Hrabě z Hofkirchu se však nemohl plně věnovat správě svého majetku, kdy ho válečné události zavedly do Uher, kde také roku 1692 zemřel. Jeho manželství s Marií Kristinou z Rogendorfu bylo bezdětné a podle závěti z roku 1685 dědil Karlův bratranec Jiří Vavřinec z Hofkirchu, ten zemřel také bezdětný o rok později.

Novým majitelem Housky se stal Jan Vilém hrabě Kounic, majitel sousedního novozámeckého panství. S novými majiteli ztratila Houska rezidenční funkci, byla připojena k Novému Zámku (dnes Zahrádky). Kounicové se Housce příliš pozornosti nevěnovali, omezovali se pouze na nejnutnější udržovací zákroky. Teprve hrabě Vincenc Karel nechal v letech 1822-24 zanedbaný zámek upravit do obyvatelné podoby. Posledním Kounicem na Housce bhrabě Albrecht Vincenc, který zemřel roku 1897. Housku zdědila starší dcera Marie vdova po princi Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürth. Po její smrti roku 1918 přešlo dědictví na její mladší sestru Eleonoru, provdanou za uherského hraběte Andrássyho. Dědictví po otci a sestře si příliš dlouho neponechala, již roku 1924 Housku prodala.

Kupcem byl prezident Škodových závodů, senátor pan Josef Šimonek.Po opravách byl až do r. 1939 užíván jako letní a reprezentační sídlo rodiny. Poté, díky své poloze v Sudetech, do r. 1945 využívala hrad německá armáda, od r. 1950 zde byl umístěn archiv Státní knihovny v Klementinu. Po dožití střech položeny nové (měděné), plánované noční sanatorium Spolany Neratovice nebylo dokončeno. Hrad byl počátkem 90. let předán Instavu Praha, poté vydán v restitucích původním majitelům. Těmi jsou dnes Ing. Jaromír Šimonek a jeho sestra Mudr. Blanka Horová, kteřívelice úspěšně napravují výsledky čtyřicetileté péče státu o památku, která je zejména díky původní gotické hradní kapli hodnocena jako přinejmenším středoevropský unikát (malby - přelom 13. a 14. století).
V roce 1999, snad poprvé v historii, je Houska zpřístupněna veřejnosti.