28.září.2004

Některé nápady vznikají takřka v porodních bolestech. Podobně se utvářel i nápad opětovného zdolání Velkého Blaníku. Pokaždé, když si listuji naší kronikou a čtu si o čundru, který jsem podnikl s Vaškem na Blaník a Český Šternberk, říkám si, že bychom si tento výstup měli zopakovat. Vždyť většina Čtveráků tam ještě s clubem nebyla. Již několikrát jsem výlet naplánoval, ale pokaždé dostal přednost jiný cíl. Naposledy zdolávání nástrah stezky podél vodního toku. Až konečně letos na něj došlo. Původně jsem výstup naplánoval na 18. září v rámci akce „Loučení s létem“, ale pak jsem si uvědomil, že snad pro výstup není lepší datum než na svatého Václava.

Tak tedy vzhůru na

        Cesta byla v pravdě čtverácká. Martin nejprve vezl Mirkovo kolo do Bořanovïc, zde nechal svoje auto, přesedl do Vaškova vozidla a společně přejeli přes celou Prahu na Jižní Město. Tedy k nám. A opět nastalo přesedání a překládání zavazadel. Z toho vyplývá, že jsme se na Blaník vydali pouze jedním vozidlem, čímž jsme, jak se později ukázalo, dokonale zmátli Dalibora s Magdou. Cesta po dálnici příjemně ubíhala, nebyla narušována nenadálými příhodami, jako jsou kola padající z nosičů apod. Zádrhele nastaly až při jízdě po okreskách. Největší těsně před Vlašimí, když jsem nezabočil na značenou cyklostezku, ale jel jsem dál rovně. Nejprve jsme projeli okolo slepičárny Xaverov a záhy se cesta zúžila pouze na jedno vozidlo. To už jsme tušili nějakou čertovinu. Když se asfaltka změnila v polní cestu, usoudili jsme, že tudy cesta na Blaník nevede. Tedy možná vede, ale rozhodně jsme to nechtěli otestovat. Vrátili jsme se zpět k odbočce a přes moji značnou nedůvěru jsme se vydali po cyklostezce, po které jsme zanedlouho dojeli do Vlašimi a po malé chvíli i do Louňovic, kde už nás netrpělivě vyhlíželi Dalibor s Magdou. Byli docela udiveni, když nás viděli vylézat z jediného auta. „Tipovali jsme, kolika auty přijedete. Padaly tipy od dvou do čtyř. Ale že přijedete pouze jedním nás ani ve snu nenapadlo“.

Na náměstíčku nebo návsi, jsme se rozhlédli a jako ohaři ženoucí se po stopě jsme neomylně zamířili k restauraci, abychom si promysleli další postup. Inu zdolat Blaník to není jak tak. Při pivu jsme rokovali, jestli by místo výstupu nestačilo se jen dívat na obraz Blaníku visícího na stěně. Protože jsme s Daliborem jako řidiči byli odsouzeni pouze ke konzumaci „fríčka“, přimlouvali jsme se pro výstup. Ale ani ostatní se nenechali zahanbit a za chvíli jsme již byli na cestě k vrcholu.

Pod úpatím Blaníku se může na několika vzdělávacích tabulích turista poučit o geologii, fauně, flóře, zeměpisu a historii. A když se nechá zblbnout, tak se ještě zúčastní běžeckého závodu, takový „Turistický odznak zdatnosti“. Principem je co nejrychleji vyběhnout na vrchol, hodinkami si změřit dosažený čas za jaký se přesune od úpatí až nahoru, zchvácen a na pokraji infarktu pak odečíst z tabulky, zda dosažený čas odpovídá jeho věkové kategorii. Nevím, jak dopadli ostatní Čtveráci, nepochlubili se, ale pro mě a Vaška už tam věková kategorie nebyla. Vycházelo by nám tak 120 let a více nebo přesun do jiné živočišné říše. Zato jsem se dověděl, co je nového na zelených stolech.         Svá poněkud rozdováděná těla jsme zklidnili lahvovým G-éčkem a před dalším výstupem, tentokrát na rozhlednu, jsme se posilnili z našich vydatných zásob. Ve svatyni u kamenného stolu jsme si s tím našim Václavem připili na zdraví a s tepem navráceným k normálu jsme se mohli vydat zdolat poslední, ukázalo se že nebyla, překážku na Blaníku.

        Hurá na rozhlednu! Jak se ukázalo, pro organizovanou skupinku, vystoupat na rozhlednu je docela problém. Výstup je totiž střežen Kerberem v podobě ženštiny trhající vstupenky a pouštějící výstupu a rozhledu chtivé turisty po malých částech, aby se jí prý nahoře nehromadili. Co pak s nimi. Měla by se poučit Járou Cimrmanem a jeho geniálním řešením obdobného problému, když se mu hromadili horníci dole v dole. Nebrala ohledy na naše zoufalé výkřiky: „My patříme k sobě“, „To je moje rodina“ apod. a po částech nás s ponurým: „Nahoře se možná zase uvidíte“ pouštěla na rozhlednu.

        Škoda, že počasí neumožnilo lepší výhled. Ale i tak to stálo za tu námahu. Podle směrovníků na parapetu jsme se snažili orientovat v blízkém i dalekém okolí. Zde při pohledu na malebné vesničky a obce pronesl Martin svůj památný výrok. Že nás tím doslova odboural, netřeba dodávat. Díky našemu počtu jsme na rozhledně skoro osiřeli. Společnost nám dělal už jen jeden pár, který z nás utrpěl pěkný šok. Ale mohli si zato sami. Měli více sledovat, co se děje okolo nich a ne se tak věnovat sobě. Na stropě rozhledny byla kompasová růžice, o které Dalibor usoudil, že je pootočená a tudíž ukazuje špatně. Tím však uvádí vystoupivší turisty v pěkný zmatek. Zatímco si myslí, že jdou na sever, jdou ve skutečnosti na jih a slunce vychází na západě a zapadá na východě. Taková nezodpovědnost! Dalibor to napravil a růžici dal správně. Jen ti dva chudáci to nějak nechápali a dívala se po nás značně pohoršeně.

        Když už jsme zdolali Velký Blaník, který se pyšní výškou 638 m.n.m. a je nejvyšším bodem rozsáhlé Načeradské vrchoviny, tak si přeci nenecháme ujít jeho menšího příbuzného, Malý Blaník. Nejprve však musíme absolvovat sestup. Zatímco nahoru jsme se drápali po 300 metrů dlouhé trase pro zdatné, dolů jsme se vydali po 1100 metrů dlouhé cestě pro méně zdatné. Proč jsme to nevybrali naopak? Cesta na Malý Blaník sice vedla po turistické značce, ale Čtveráci si nějakým značením nekomplikují život. Vyberou směr a jdou. A většinou i dojdou. Tentokrát si nás značka našla sama a držela se nás až na vrchol Malého Blaníku, který dosahuje výšky 564 m.n.m. Těsně pod vrcholem stojí zřícenina starobylé poutní kaple svaté Máří Magdaleny. Trocha historie: stavba byla dokončena v roce 1753 a zrušena v roce 1783 nařízením císaře Josefa II. Od té doby na ní zub času vykonal dílo zkázy. Uprostřed zříceniny dnes roste obrovský smrk, starý nejméně 150 let a označen jako památný. Čím si tu památnost asi tak zasloužil. Ke kapli přiléhá sakristie s oratoří v patře. A jak praví pověst, v jeskyni pod sakristií bydlel poustevník, jehož duch dnes obchází v ruinách a hlídá zde ukrytý poklad. Asi na tom něco pravdy bude. Zatímco jsme se s Natálkou na vrcholu občerstvovali, ostatní si šli prohlédnout zříceninu a nějak podezřele dlouho se tam zdrželi.

        Po návratu do Louňovic jsme opět zamířili do již vyzkoušené a ověřené hospody. Naše objednávka musela šokovat místního kuchaře. Takovou fantazii asi nečekal. Objednali jsme si totiž několik variací na téma smažák a brambory. Nedošlo pouze na bramborový salát a kaši.

        Protože se čas již nachýlil, pomyslně jsme zamávali Blaníku a jeho menšímu bratříčkovi a rozjeli se k domovům. Díky naší navigátorce jsme opět zabloudili a místo na 41. km dálnice jsme se objevili na 49. km. Kupodivu to však bylo rychlejší. Jihočeši se dodatečně nezmiňovali o nějaké komplikaci na zpáteční cestě. V Praze opět nastalo přesedání z jednoho vozidla do druhého a do třetího a k tomu další stěhování kol.

Pozn.:

Moc by mě zajímalo, jestli ta dvojice po našem odchodu vrátila růžici do původní (špatné) polohy?

jihočeská větev: Da + MaH
pražská větev: MaP, Pe + NaR
bořanovická větev: Va + HaM

Bendy byl omluven pro nedostatek místa ve vozidle.
Jessa měla zaracha, protože zlobila a nechtěla poslouchat páníčka. A ještě drze předstírala, že neslyší.

(pro kroniku PeR)