Černá v Pošumaví 8 – 10.října 2004

 

"Jest jedno, ať svit vycházejícího nebo zapadajícího slunce zlatí oblohu,

vroubí lemem různobarevného světla hory, lesy, skalní temena i stáně;

Karel Klostermann - Šumava

 

 

 

 

Šumava a Lipno. Lipno a Šumava. Patří neodmyslitelně k sobě. Jedno bez druhého si neumíme představit. Ráj pro vodomilce. Ráj pro rybáře. Ráj pro houbaře. Ráj pro turisty pěší i ty na kolech. Kdo sem jednou zavítal, rád se sem neustále vrací. Není proto divu, že i nás sem po třech letech zavály toulavé boty. (Běda však, když prší. Toho jsme si užili až až. Proto nás říjnový termín poněkud zneklidňoval). 

 

 

Páteční odpoledne:

        „Sejdeme se mezi čtvrtou a půl pátou u Mirka v krámě. Dáme kávu, pokecáme, přendáme batožinu a nějaké dítě a po pátý můžeme vyrazit“. Tak alespoň zněly Vaškovi instrukce. Já se jich držel a k Mirkovi jsem přijel už před půl čtvrtou, v klidu jsem si nakoupil v místní Delvitě, s Mirkem jsme vypili kávu, pokecali, já si prohlédl nabídku nadměrných velikostí a očekávali jsme Vaška. Když konečně přijel bylo skoro pět. Vinu na jeho zpoždění měla údajně nepříznivá dopravní situace.

        Původně Vašek plánoval, že jej Mirek protáhne přes Prahu na Smíchov a dál že pojedeme sami. Skutečnost však byla jiná. Praha byla neuvěřitelným způsobem ucpaná a naše jízda se pomalu měnila v okružní. Už jsem se Vaškovu zpoždění nedivil. Stále jsme hledali nové a nové možnosti kudy z Prahy uniknout. Neuvěřitelnými kličkami a objížďkami se konečně dostáváme na Strakonickou. Je po sedmé, tedy hodina, kdy jsme se podle původního plánu měli skoro blížit k Černé v Pošumaví a my stále neopustili Prahu.

        Za Cukrákem zastavujeme u benzinové pumpy. Jednak Mirkova káva udělala své a nutkání se nedalo odolat a pak jsme chtěli počkat na Mirka, který si jel domu pro rodinu a znal cestu na jih. Další přesun se již odehrával za drobného mrholení i silnějšího deště. Za Příbramí Mirkovi přestal fungovat stěrač. Bohužel ten před řidičem. Chvíli mu domlouval a možná i hrozil. Spása se dostavila v podobě Vaškova zadního stěrače. Tedy ze Sierry. O pár kilometrů dál jsme zažili další horkou chvilku. To když si Mirek na křižovatce uvědomil, že jede špatným směrem a prudce odbočil. Během následujících okamžiků prudkého brždění a smyků se Vaškovi podařilo nasměrovat vozidlo správným směrem a jen si tak povzdechl: „Ale strýčku, to se dělá“?. Když jsem uznale ocenil jeho řidičské schopnosti, koutkem úst ucedil: „Sem to měl pod kontrolou“.

Až do Černé se cesta obešla bez další dramatických okamžiků. Bylo nám sice divné, že když jedeme přes Příbram, proč jsme se objevili v Budějovicích, ale protože jsme byli v Mirkově vleku, nezbylo nám nic jiného než čekat, kam dojedeme.

        Černá v Pošumaví. Instrukce pro ni zněla: „Až budete v Černé, dávejte pozor na zelený poutač penzionu po pravé straně. Přímo proti němu přes silnici je naše chata. Kdyby jste náhodou přejeli a dojeli až ke kostelu, tak se vraťte a znovu hledejte. Tentokrát vlevo“. Celkem jednoduchý popis. Měl však zásadní chybu. Nepočítal se skutečností, že jsme přijeli z opačné strany. A tak když se před námi objevil kostel, Vašek dle pokynů zastavil. Tím docela vykolejil Mirka, který o pokynech nevěděl. Proč zastavujete? Toto nemůžete vydržet a chcete čůrat u kostela. Vždyť nám do chaty zbývá ještě asi 200 metrů“.  Omyl se vysvětlil a po chvíli jsme zajížděli na zahradu u chaty navigováni Daliborem. Když jsme vystoupili z aut, nepříjemně nás překvapilo chladno. V té chvíli momentálně nepršelo. Zakotvili jsme u rozdělaného ohně a vysvětlovali, kde že jsme to byli tak dlouho. Idylka, ale měla krátkého trvání. Začalo totiž opět pršet a my se urychleně stěhovali i s taškami do chaty. Terezka se ujala role hostesky a přidělovala nám pokoje.

„Petře, spíš s Fůčou na devítce. Je to proti schodům“. Beru svoje zavazadlo a stoupám. Proti schodišti vidím dveře a na nich panenku sedící na nočníčku. „Proti schodům je hajzlík. Dámský“. „Musíš jít za roh“ Vystupuji po schodech až nahoru a rozhlížím se. „Proti schodům je čtyřka“. „To není možný, já mám v papírech, že je to nahoře proti schodům“. Ještě jednou se rozhlídnu, ale číslování končí osmičkou. Pokládám

tašku a jdu dolů.

„Tak co, našel si“.

„Tam fakt není devítka“.

Terezka opět přezkoumává papíry.

„Ale já ji tady mám“!

Ukazuje se však, že ty papíry jsou poněkud staršího data. Devítka je v přízemí a bydlí v nich správce. Tam se, proboha, nemám dobývat.

„Tak máš čtyřku“.

Opět vystupuji nahoru, vezmu tašky a vejdu. No to je snad zlý sen!

„Tady je jen jedna postel. To v ní mám spát spolu s Fůčou“?

„To není možné, tam mají být dvě postele“.

„Tady je jedna postel a sedačka“.

Ještě chvíli takto na sebe s Terezkou pokřikujeme. To už se přidává Vašek s Daliborem, že prý nám alespoň bude tepleji, když se budeme k sobě tulit. To jsou teda fóry!

Nakonec po „Škatule hejbejte se“ se všechno vyřešilo k všeobecné spokojenosti. A jako na zavolanou přijeli Poláčci. Možná čekali za rohem, jak to dopadne.

        Po vybalení se scházíme ve společenské místnosti. Po té vyčerpávající jízdě z Prahy nám padají víka a sotva se držíme na nohou. Není proto divu, že to po chvíli vzdáváme a jdeme spát. Společenský život musí počkat.

Sobota ráno.         Prší. Co jiného. Vždyť jsme na Šumavě a ještě u Lipna. Při snídani se radíme nad dalším programem. Jihočeši mají vymyšlený výlet. Pojedeme do Frymburka a v Maríně dáme děti do bazénu a ostatní vystoupají na Vítkův kámen, odkud je prý krásný výhled. Nasedáme do vozidel a za deště vyrážíme. Marínu jsme našli, bazén taky, ale mají otevřeno až za hodinu a půl. Usuzujeme, že výšlap na Vítkův kámen pro nízkou oblačnost by byla pěkná blbost, tak volíme variantu  procházky  po  blízkém  okolí.  Někteří  si  ji  protáhnout
	hledáním hub, či venčením psa. Lenoši a hladovci se vrhají na průzkum jídelních lístků. Výběr je celkem velký, ale ty ceny. Nakonec vítězí pizzerie. Jakmile se přiblížila jedna hodina, vracíme se k bazénu, děti mizí v jeho útrobách a my si jdeme prohlédnout Marínu. Abych nezapomněl, stále drobně prší. Ty dvě hodiny budou stát za to! Ale přežili jsme je a pelášili jsme do chaty k tekutým ohříváčkům a k televiznímu  přenosu  fotbalového  utkání Česko : Rumunsko o postup

na MS. První poločas ještě ušel, dali jsme gól. Druhý za moc nestál, celou dobu si naše jedenáctka koledovala o vyrovnání. S Mirkem a Fůčou jsme se raději vrhli na šipky. Postupně se k nám přidávali další a další. Víťa mezitím stihl několik šachových partií. Bylo to takové sportovní odpoledne, které se protáhlo do večera, do pozdního večera a ještě pozdější noci. Tak nás ty šipky zaujaly, že ani nedošlo na hraní. Hudebníci měli tentokrát smůlu.

 

 

Nedělní ráno:

        Je po dešti. Vlny na přehradě a kymácející se koruny stromů prozrazují, že to venku pěkně fouká. Po obloze se prohánějí více či měně šedivé mraky. To zase bude den. U snídaně se opět radíme, co podnikneme. Na výlet se nikomu moc nechce. Vítězí houby. Postupně se vytrácíme z chaty a míříme do různých směrů a lesů. Nevím jak ostatní, ale naše skupinka, Bořanovičtí, Bendy a já, měla štěstí. Postupně se hledání hub měnilo ve sbírání, až jsme je neměli kam dávat. Dokonce hrozilo nebezpečí, že to tašky nevydrží. Zaveleli jsme k ústupu. Ale copak to šlo tam ty houby nechat. Stále jsme se ohýbali a přidávali do přeplněných tašek další a další houby až to uchátka skutečně nevydržela. Abychom se vyhnuli dalšímu sběru, zkrátili jsme si cestu z lesa ven a ocitli jsme se v bažině. To bylo docela nemilé překvapení. Ale už opravdu poslední. Při návratu do chaty nás netrpělivě vyhlíželi osiřelí Jihočeši. Ostatní už byli pryč. Rychle jsme dobalili naše věci, nacpali tašky do vozu, pak se tam nacpali za nimi a odstartovali jsme k domovu.

        Tentokrát jsme jeli tak, jak jsme sem měli přijet. Za Volarami nás zaskočila objížďka, která se změnila v hru „Kdo hledá, ten najde“. Ale na nás si nepřišla. Před Vimperkem se najednou na obloze objevily modré skvrny, které se s ujetými kilometry zvětšovaly, až jsme jeli do Prahy za krásného, slunečného, a jak jsme se v Praze přesvědčili, i teplého dne. I na podzim můžou být krásné dny. To však nesmíte jet v říjnu do výše zmiňovaného ráje.

  

..tak sem jsme nedorazili Vítkův kámen.	…science fiction krásný podzimní den na Lipně	… a to byla holá skutečnost

 

Auta a jejich posádky:

Sierra: HaM, AjM_j, VaM, ViM_j, Bendy a já

Felicie: MiP, MaP_j MaP, Fůča

Lantra: Dáša, JaM_j, PeM_j, MiM

Octávia: MaH, TeH_j, DaH

 

(pro kroniku Petr)