V sobotu 11. října jsme se vypravili na dalekou cestu. Na cestu časem. Naším záměrem bylo vrátit se v čase až do rozhraní siluru a devonu v prvohorách. Do dob, kdy se v mělkých mořích proháněli ramenonožci, mořské dno bylo doslova přeplněno pestře zbarvenými lilijicemi a kdy některé čeledě trilobitů a ostnokožců vymíraly. Tedy do období zhruba před 400 milióny let. Čekala nás docela dlouhá cesta.
Její začátek tradičně ležel na nádraží. Alespoň pro část výpravy, Hanku, Vaška, Martina, Víťu a Bendyho. Já s Natálkou a Jessou jsme plánovali nalodění v Srbsku. Cestování vlakem mělo pro členy clubu vždy určitý nádech dobrodružství. To se nezměnilo. I když v současné době je největším zážitkem kupování lístků. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Vlaková část spořádaně vystála frontu, přeříkala pokladnímu svoji komplikovanou objednávku, díky slevám ohledně počtu dospělých, dětí a psů, a čekala. Čekal i pokladní. Když se čekání protahovalo, pokladní si odkašlal a zeptal se: "A kam to bude"? Nastalo bezradné ticho. Kam to vlastně jedeme? Nikdo nevěděl. Nezbývalo nic jiného než opustit prostor pokladny a volat SOS. Byl jsem poněkud překvapen telefonátem a ještě více dotazem na cíl cesty. "No, přece do Popovic" a už jsme slyšel Martina, jak namítá: "Ale Popovice jsou u Benešova, ne"? "U Berouna, Popovice u Berouna" informoval jsem Vaška a doufal jsem, že se ještě potkáme.
Potkali. A na čas. Přesně podle poslední SMS od Vaška. Ostatní na nás čekali v posledním vagónu a ihned nás informovali o ranní komplikaci. Nejvíce je udivil pokladní, když se k němu po vystání další fronty dostali, že si je a jejich objednávku pamatoval. Aby ne. Cestující neznající cíl cesty se asi často nevyskytuje. Jak je vidět, Čtveráci rozšiřují obzory nejen sobě.
Popovice a výsadek z vlaku. Ne vystoupení, ale skutečný výsadek. Vlak delší než perón, neumožňuje cestujícím posledních vagónů normální vystoupení, ale téměř parašutistický výcvik. Naštěstí jsme se všichni bezpečně dostali na zem. I psi. Vzápětí jsme byli odměněni žlutou značkou, po které jsme měli jít. Alespoň něco pozitivního. Rychle jsme prošli Popovicemi. Dokonce jsme si odpustili i obligátní hospodu a stoupali jsme nad město. Směr Koukolova hora. Ten výstup nás tak unavil, že ještě hluboko pod jejím vrcholem jsme se museli občerstvit z našich skromných zásob. Kávička, čajíček, nějaká ta houstička a sušenky. Posilněni jsme šlapali dál.
Konečně na vrcholu. Téměř 420 m vysoko. Z vrcholu by byl nádherný téměř kruhový výhled, kdyby nám přálo počasí. Černé mraky nad severozápadním obzorem nevěštily nic dobrého. Prohlédli jsme si zříceninu polokruhové výklenkové kaple sv. Blažeje a vydali se na další cestu za trilobity. Z Koukolovy hory jsme přes Havlíčkůn mlýn zamířili k Axamitově bráně. To jsme ale nejprve museli jít z kopce, abychom si opět užili nějaké to stoupání. V prudkém stoupání jsme míjeli turisty jdoucí opačným směrem. V okamžiku, když mě míjela ženská část turistické dvojice, chtěla si ji Jessa očuchat. "Pojď jsem, ty bestie" zareagoval jsem okamžitě a přibrzdil jsem ji vodítko. Paní na mě však naprosto konsternovaně vytřeštila oči a ještě dlouho se po mě otáčela. Že by si myslela, že to patřilo jí?
Axamitova brána. Vápencový útvar vzniklý propadnutím stropu jeskyně. Skutečně to vytváří dojem brány. Prohlédli jsme si okolí, vyfotili se a pokračovali dál. Samozřejmě, že v tu nejméně vhodnou chvíli se nám ztratila značka. Ale na to už jsme natolik zvyklí, že nás taková malichernost nemůže rozházet. Však ona si nás najde. A skutečně našla. To už jsme se blížili k mohutnému masívu devonských vápenců. Stručně řečeno k vápencovým lomům, které neuvěřitelným způsobem hyzdí a devastují zdejší přírodu.
Začal nás trochu zmáhat hlad. Proto jsme zakotvili na okraji jednoho lomu, vytáhli svačiny a nápoje a jali jsme se doplňovat energii. I po zkamenělinách jsme pátrali. Neúspěšně. Asi jsme si vybrali špatnou lokalitu. Našemu marnému snažení začalo přihlížet i sluníčko. Osvěženi jsme pokračovali dál.
Koněpruské jeskyně, to byla zastávka na cestě. Ne jeskyně, ale bufet. Klobásky, kávička a pivíčko. Víťa si koupil náhradní oko a pokoušel si ho nasadit. Martin usoudil, že takové blbosti dětem kupovat nebude. Přemlouvali jsme jej marně. Protože čas už značně pokročil a před námi byla ještě dlouhá túra, nezdržovali jsme se putováním po naučné stezce (cca 3,5 km) a pátráním po trilobitech. Tak snad někdy jindy. Cestou necestou, přes louky a pole jsme pokračovali přes Tobolku a Kodu směrem na Srbsko, kde byl cíl naší cesty. Kvalitu místních restaurací jsme však nestačili prověřit. Protože na nádraží jsme zjistili, že zanedlouho pojede vlak. Bylo to na nákup lístků (který tentokrát obešel bez problémů, snad i proto, že tentokrát všichni věděli kam jedou) a rychlou domluvu další akce - hraní. Pak přijel vlak, pražská část nastoupila, zamávala a odjela.
Sice jsme neobjevili němé svědky dávné minulosti země, jak jsme si naplánovali, ale i tak se poslední výlet v tomto clubovním roce vydařil.
PeR