Astronomické jaro začalo již 20. března, kalendářní tradičně 21. března, ale začátek toho nejdůležitějšího, totiž clubovního jara, jsme vítali až v sobotu 23. března. Po Prokopském údolí a Divoké Šárce jsme tentokrát putovali po hřebenech Brd. Kromě přání být sluníčku blíž, chtěli jsme pátrat i po Okokotánovi.

V sobotu jsme se bez větších problémů sešli na autobusovém nádraží na Smíchově. Matunovi (5x), Poláčkovi (4x) a Ruthovi (2x - s námi už mláďátka moc nechtějí chodit). Jihočeši si neradi ušoupávají nohy a zbaběle vzali zavděk vytopeným hledištěm Národního divadla. Mirek onemocněl. A Ota? Ten asi plánoval protipól.

Krátce před půl desátou přijel autobus. Již jsme se do něj hrnuli, ale chyba lávky. Mníškem pouze projížděl.Kdo mohl tušit, že dopravci posílí spojení na Příbram o nikde neuvedený autobus.Už už jsem začínal přemýšlet o náhradním programu.Vše se však v dobré obrátilo, náš autobus přijel, my se nalodili a zpola jej zaplnili.

   Mníšek. Ani jsme se nestačili ve vytopeném autobusu ohřát a už jsme museli ven. Nad městem se převalovaly olověné mraky a blízké brdské kopce zakrátko zmizely ve sněhové vánici. Tak takhle jsme si vítání jara určitě nepředstavovali. Bylo jasné, že potřebujeme povzbuzení. Jediný, kdo se v tomto psím počasí cítil jako ryba ve vodě, byl Bendy. Na náměstí jsme zavítali do útulného pohostinství. Dršťkovka byla výborná, pivo jako křen, rohlíčky obzvlášť dobře vypečené a za okny zuřila sněhová vánice.

Další naše cesta vedla na Skalku ke kostelíku Máří Magdalény. Značkovanou cestu jsme briskně zavrhli. Stejně bychom z ní určitě brzo sešli a raději jsme se řídili naším neomylným orientačním smys-lem. Ostatně, bylo to vcelku jednoduché, vždyť kostelík bylo zdaleko vidět, tyčil se nad námi a přitahoval nás jako jantarová hora. Po překonání nemalého výškového rozdílu jsme koneč-ně k němu vystoupali. Jaké bylo naše překvapení, když jsme tady objevili Já jsem totiž sliboval, že cestou nenarazíme na žádnou Hospodu na mýtince. Tentokrát jsme se však nenechali nalákat a pokračovali jsme směrem na hřebeny vstříc sněhovým přeháňkám, vánicím, skučícímu vichru, inu pravému jarnímu počasí.

Na hřebenech jsme se museli rozhodnout kam dál. Já chtěl jít dál po hřebenech a pak sejít do Dobřichovic. Ostatní volili kratší variantu. Rovnou sejít do Řevnic a navštívit některou Natálkou propagovanou restauraci. Byl jsem přehlasován. Šlo se do Řevnic. Měli jsme na výběr. Prapodivnou zkratku plnou bláta nebo širokou a zjevně pohodlnou cestu. Zvolili jsme pohodlnou cestu a… a šli jsme do Dobřichovic.

Cestou jsme udělali dvě odbočky. Jednu plánovanou na vyhlídku. Druhou neplánovanou, to když nám někam zmizely turistické značky. Naštěstí jsme se pomocí mapy rychle našli a bez dalších problému doputovali do Dobřichovic. Zde jsme udělali radost rybářům v našich řadách (V & V) a zabočili jsme k Berounce. Dlouho jsme zde nepobyli a před blížícím se sněžením jsme raději ustoupili do příjemně vyhřáté kavárny (cukrárny). Zatímco se venku ženili čerti, my jsme brblali nad pomalou obsluhou. Pravděpodobně nebyli v této končině zvyklý na tak velkou a hladovou návštěvu. Nicméně, když jsme se dočkali, pochutnali jsme si na palačinkách, zmrzlinách, teplých nápojích a jiných dobrotách. Po rychlém přesunu na nádraží jsme zjistili, že nám i tady přeji štěstí. Do 5 minut má přijet vlak. Zpáteční cesta na Smíchov pak proběhla bez mimořádných událostí.

Tak nevím, jestli jsme letos vítali jaro nebo zimu. Té zimy a zimního počasí jsme si užili daleko více. Doufáme, že Mirkovi se již udělalo lépe a na další akci, bowling(??), rozšíří naše řady. A Daliborovic? Těm se snad jejich kulturní sobotní odpoledne vydařilo.

            Petr

P.S.
Není divu, že jsme cestou nenarazili na Okokotána. Vždyť, kdo by v tom počasí vylézal z teplých pelíšků.