28. září 2005

O tom, v kolik hodin budete ráno vstávat, rozhodne vaše kočka.
Úsilí probudit vás ji však natolik vyčerpá, že v okamžiku,
kdy vás konečně dostane z postele, sama zase spokojeně usne.

Murphyho zákon o kočkách (Spánkové pravidlo)

A co je to vlastně za pochod? Nechť promluví jeden z těch úžasných organizátorů:

„Pokud to mám přesně vysvětlit, tak je to pochod konaný sdružením několika nadšenců, kteří chtějí ukázat i ostatním krásy okolí, ve kterém žijí. Účelem je se spolu sejít, pobavit se a alespoň na chvíli zapomenout na všednodenní život. Je to prostě "obyčejná procházka", mohl by si leckdo říci. V podstatě tomu tak asi skutečně je. Člověk se ale obohatí o nezapomenutelné vzpomínky a zažije něco nevšedního, pozná krásná zákoutí, udělá něco pro své zdraví… A o tom to je!!!“

Bohužel se této mimořádně povedené akce nezúčastnila většina členů clubu. Naštěstí alespoň zástupci clubu nesli prapor čtveráctví na další akci. Ostatní mohou litovat a svoji neúčast napravit při příštím pochodu, který se pravděpodobně uskuteční v dubnu příštího roku. Opravdu to stojí za to.

Mohli jsme si vybrat šlapat nebo šlapat. Tedy po svých nebo do pedálů. Vybrali jsme si pedály a vzdálenost nějakých 35 km. Při naší orientaci v terénu to bude určitě delší. Kola jsme zvolili proto, že se nám to putování kolmo zdá zábavnější. Nemalou roli hrál i fakt, že nohy po takovém způsobu přesunutí z bodu A do bodu B jsou prosté puchýřů. Pokud se nepíchne, to se pak musí šlapat pěšmo a ještě tlačit kolo.

Nějaký čas to vypadalo, že se snad ani nikam nepůjde. Taková nerozhodnost je u čtveráků nebývalá. Všichni očekávali, kdo to první rozsekne a řekne „JDE SE“. Snad trochu zapůsobil „Peciválův syndrom“ a zjištění, že za pecí v avizovaném počasí (i když se rosničkáři občas mýlí) by mělo být přeci jen lépe. Nakonec jsme se přemluvili. Možná přesnější by bylo, že nikdo nechtěl být tím, kdo tuto akci definitivně odpíská.

Sraz, nás Čtveráků, byl v Bořanovicích. Káva, cykloservis (hustili se kola) a ještě poslední pochybnosti o vhodnosti vyrazit do přírody. Na obloze byly totiž olověné mraky a každou chvíli hrozil déšť. Nicméně jsme vyrazili a hned za Bořanovicemi začalo poprchávat. Naštěstí po nějakých 100 až 150 metrech můj jmenovec tam nahoře usoudil, že nás nebude trápit a dopřeje nám zážitků z pobytu v přírodě. Prokličkovali jsme vedlejšími cestami na start v Líbeznících, kde jsme obdrželi popis trati, mapku a doporučení, ať jedeme pomalu, abychom nebyli rychlejší než značkovač cesty. Samozřejmě že jsme byli. Naštěstí pro něj (a možná i pro nás …) jsme občas zabloudili a než jsme se stačili v terénu najít, tak nás předjel a vyznačil kus cesty. Pak jsme ho zase předjeli my a tak to pokračovalo až do cíle.

Trasa dost kopírovala náš pochod na Jenštejn. Některá místa jsme poznávali, některá byla pro nás nová. Ale cesta byla vybrána krásně. I počasí se umoudřilo, olověné deštivé mraky odpluly, asi na východ, a přes ty zbylé se občas proklubalo sluníčku. Ideální počasí.

V Jenštejně jsme objevili hospodu a chtěli doplnit vydané kalorie. Jenže nikdo neměl zámek na kola a střídat se v hlídání před hospodou, se nám nechtělo. Tekutiny jsme doplnili pivem (PeR, NaR), limčou (HaM, ViM) a čajem (kávou). Na doplnění kalorii musely stačit tatranky. Jako bonus jsme si do každé nohy dali becherovku (PeR, NaR), aby se nám lépe jelo.

Cíl putování po stopách Svatého Václava (ono to skutečně bylo na Václava) byl Třeboradicích v restauraci Maximum Club. Sezení bylo uděláno na zahradě, grilovali se buřty (samoobslužně), pilo se pivo a poslouchala se živá hudba. My jsme asi zapůsobili na jednu z pořadatelek, od které se nám dostalo značného poučení o okolí, o historii, o akcích, o přivaděči z Mělníka do Prahy a dalších věcech. Bylo to zajímavé povídání. Bohužel jsme si nabízených lákadel moc neužili. Museli jsme se vrátit. Tak jsme si převzali diplom a odjeli zpět do Bořanovic. Tak snad příště.

(pro kroniku PeR)
Na kole se okolní krajinou kochali: NaR, HaM, PeR, ViMj